Kanadská tajga – Vlci

Autor: Georg L‘Ermite Georg žije v kanadské tajze sám a sám. Je to život svobodný, ale tvrdý.

Dětství prožil v Praze na Vinohradech. Ve škole patřil ke skupině grázlů a jeho učební výsledky v tehdejší době tomu odpovídaly. Jako tramp poznal Posázaví; tam pochytil svou lásku k životu v přírodě. Z republiky odešel, lépe řečeno uletěl na stroji vlastní výroby do Rakouska. Po dvou letech ho přijala Kanada, tedy Québec a tak tu je už víc než třicet let. Ale, to je jiná historie.

Jak žije dnes?

Dnes mám trochu divoký den, musel jsem nanosit dřevo, aby vyschlo, odházet sníh a teď rozmrazuji studnu, abych měl vodu. Mezitím vařím, dobrou bramborovou polévku, jako od mé babičky. Pokud studna povolí, snad se i osprchuji. Také musím ještě dnes vyměnit olej v mém generátoru, což nebude snadný úkol, venku je -30° a zuří blizzard. Zdá se ovšem, že je u konce s dechem a tak snad navečer budu moci jít se psem, podívat se, jestli nějaká koroptev nebo zajíc, nehodlá spáchat sebevraždu. Začíná mi totiž docházet maso.
Chcete ode mne dramatickou vzpomínku? Tak tady je:
Nesmrtelná platnost zákonů ctihodného pana Murphyho se zase jednou projevila, což mě málem stálo kejhák. Pokud se něco může posrat, tak se to také posere.

Vydal jsem se na svém sněžném skůtru do nejbližší vesnice, nějakých 25 kilometrů, abych zakoupil benzin pro svůj generátor a tím byl schopen komunikace. O světle v mé chaloupce ani nemluvě, na svíčky jaksi už nejsem zvyklý. Cesta do vesnice proběhla poměrně dobře, ovšem, věren své povaze, jsem se poněkud zakecal u svého přítele Roberta a výsledkem bylo, že jsem se vydal na zpáteční cestu něco málo před půlnocí, řádně posilněn ginem a též i nějaké to pivko bylo. Po asi tak deseti kilometrech začalo cosi chrastit pod kapotou mého přibližováta a mašinka se začala pohybovat přískoky. Nakonec motor sice spokojeně vrčel, ale mašinka ne a ne pokračovat v jízdě. Vysypala se převodovka.

Nezbylo tedy, než obout sněžnice, které tahám vždy s sebou a vydat se na cestu domů pěšky, po svých. Měsíc svítil přímo nádherně na cestu, byl krásný úplněk a tak jsem si myslel, že těch 15 kilometrů domů zvládnu bez potíží a do rána času dost. Nevím jak u vás, ale tady má matka příroda poměrně blbý zvyk, že zrovna když je měsíc v úplňku, tak pořádně přituhne. A ono opravdu přituhlo, doma jsem později zjistil na registračním zařízení, že tu noc bylo -45°C, nepočítaje takzvaný faktor větru, který již tak nízkou teplotu srazí klidně na minus 50 i více. A tak mi asi po pěti kilometrech začalo být poněkud zima a můj jinak svižný krok starého zálesáka se počal měnit v želví plížení. Moje GPS zamrzlo, přesto že jsem jej dobře uschoval pod kabátem a tak jsem nebyl ani schopen určit svou přibližnou pozici. Začal jsem tedy pomýšlet na to, že se zakopu do sněhu, pokusím se rozdělat oheň a počkám do rána, když v tom se ozvaly mně důvěrně známé zvuky, které vyluzovali mí staří přátelé vlci. Ti asi cítili, že mi už moc sil nezbývá a tak doufajíce, že si zpestří svůj jinak bídný zimní jídelníček mou maličkostí, počali svírat kruh okolo mne. To mne však moc neznepokojovalo, tahám vždy s sebou svou starou SKS, ruskou poloautomatickou flintu, která dokáže střílet rychleji, než já psát. Padesát nábojů k tomu, dostatečná zásoba i pro malou válku.

A tak, když začali být ti masožravci poněkud dotěrní, počal jsem nabíjet. Opět zapracoval zákon pana Murphyho, sníh se nějakým způsobem dostal do závěru a puška zamrzla a tedy byla k ničemu. I počal jsem hořce litovat, že den před tím jsem odmontoval bajonet, který při mé zručnosti v zacházení s ním, by jistě dobře posloužil. A tak mi zbyl na případnou obranu jen můj lovecký nůž, který by mi ale při hromadném útoku nebyl moc platný. Tak jsem smutně vyhlížel ze své sněhové nory na pomalu se přibližující světélka očí těch jinak přátelských zvířat a počal pomýšlet na poslední chvíle bytí lidského. Pak jsem měl spásný nápad, strčit zamrzlou flintu pod kabát a pokusit se ji rozehřát vlastním teplem. To se mi podařilo asi tak za půl hodiny, jenže výsledkem bylo pár omrzlin na mé hrudi, která jaksi styk s podchlazeným kusem železa moc nemilovala. Ale což, hlavní bylo, že jsem byl schopen natáhnout závěr a nezbylo než doufat, že dávno vyřazená vojenská munice původem z Trenčínských kasáren, bude fungovat i po třiceti letech. A mohu s klidným svědomím vzdát hold českým muničním fabrikám, ona opravdu fungovala.

Vystřílel jsem asi tak deset patron, což zahřálo flintu dostatečně, že i zbytky ledu se úspěšně odpařily. Protože to vlky poněkud znechutilo, mohl jsem klidně uložit mou flintičku do futrálu a pomýšlet na pokračování v cestě. Býti sežrán ve spánku, či zmrznout, se mi jaksi nechtělo. Hodinky také zamrzly, tyhle elektronické krámy jsou na kočku, a tak jsem ani nevěděl, kolik je vlastně hodin, ale bylo zřejmé, že do svítání je ještě daleko. To dokážu poměrně přesně odhadnout z pozice některých hvězd, výsledek to mé nespavosti, kdy kolikrát čumím po celou noc na nebe a pozoruji ten vesmírný šramot. Ale to už jsem se dostal na cestu vyjetou předtím mým sněžným skůtrem, zmrzlý sníh mi umožnil sundat sněžnice a tak cesta ubíhala poněkud rychleji. Měsíc ale zakryly mraky a tak jsem musel dávat veliký pozor kam šlapu. Přesto jsem zapadal až po pás do sněhu a dalo mi vždy hodně práce se vyhrabat a vrátit na vyjetou cestu. Ale to už jsem také byl na známých místech a tak jsem mohl určit svou posici, asi pět kilometrů západně od mého campu.

To už jsem byl ale u konce s dechem a každý krok vyžadoval značnou námahu, navíc alkohol mě vysušil natolik, že ani několik hrstí sněhu nebylo schopno uhasit mou žízeň a navíc mi to bralo poslední zbytky mého živočišného tepla. Věděl jsem ale, že se nesmím zastavit, jistě už bych nevstal a na jaře by možná někdo našel jen pár ohlodaných kostí, možná ani to ne, lidské kosti nejsou pro vlky žádný problém. Vyhlídka na proměnu mé bytosti ve vlčí trus mě ovšem nikterak nevyhovovala a tak se zaťatými zuby jsem vláčel své ubohé tělíčko dál a dál. A zase ta světélka okolo mne, tentokrát bez vytí, to je nebezpečné, dokud vlci jen vyjí, tak to znamená v jejich řeči, že se na útok teprve připravují. Chovají se prostě jako naši politici. Když už ale nevyjí a kruh se začne stahovat, tak to už je opravdu zle. Má flinta zase funkční byla urychleně vytažena z futrálu a pár ran do vzduchu, já vlky nezabíjím, mám je docela rád, stačilo, aby sevřeni povolilo.

Jenže, tak jako v lidské společnosti se často najde blbec, který chce ostatním dokázat svou odvahu, tak se našel podobný vlčí idiot, který ladným skokem přistál na mých zádech, což stačilo na to, abych políbil matičku zemi. To hovádko vážilo nejméně 50 kilo a hned se pustilo do mého kabátu, jen cucky létaly. Když se mu podařilo urvat polovinu mého rukávu, tak přišla řada na mne a nasypal jsem mu olovo do kabátu zase pro změnu já. A bylo vyhráno, jeho kamarádi se pustili do hodů a já mohl pokračovat v cestě, byť bez poloviny rukávu a s kabátkem řádně potrhaným. Ale, ta událost mě probudila z určité letargie a já se počal pohybovat poněkud rychleji. To už mi zbývalo jen udělat okruh kolem mého jezera a camp byl na dohled. A tak, za necelou půlhodinu jsem se pokoušel odemknout dveře, jenže, zase zákony pana Murphyho zafungovaly. Do zámku se totiž dostal sníh a při mých marných pokusech o odemčení, jediným výsledkem bylo, že jsem zlomil klíč.

Člověk mého typu si ale musí vždy vědět rady, a tak jsem pronikl do svého útulného domečku přes sklep. Zatopil jsem v kamnech a těšil se, jak si dám pořádnou várku horkého čaje. Konvice byla ovšem prázdná, zapomněl jsem večer natočit jako obvykle vodu, a tak několik hrstí sněhu posloužilo k přípravě mé, po ginu nejoblíbenější tekutiny. Ani jsem čaj nedopil a usnul oblečený v těch cárech, co zbyly z mého kabátu, přímo na podlaze v kuchyni. Neměl jsem ani sílu se vyškrábat nahoru do ložnice.

Ráno mě vzbudila pekelná bolest, to omrzliny na prstech, hrudi i jiných částech těla mi připomněly noční dobrodružství. Za chvíli na to přijel Robert a přitáhl za sebou můj sněžný skůtr. Naštěstí před odjezdem jsem mu řekl, po které cestě pojedu a protože neměl ode mne zprávy o mém návratu do campu, vydal se mě hledat. Viděl tedy celou mou kalvárii, víceméně stopy po ní, ale hlavně přivezl zbytek ginu, co jsme nestačili vypít. A tak po několika skleničkách daly i omrzliny pokoj a netrvalo dlouho a byl jsem zase ve své kůži.
Omrzliny mažu mastí vlastní výroby, jejíž podstatnou část tvoří jelení lůj a extrakt z vrbové kůry. Ze zkušenosti vím, že za týden bude vše v pořádku. No a to je pro dnešek konec mého vyprávění.

Autor článku: Georg L‘Ermite; Korektura a obrázky: Olga Janíčková