Čas slunce

Autor článku: Věra Svobodová Dovolená se paradoxně řadí k významným stresovým faktorům, to je známá věc.Namísto relaxace těla a duše nás čeká nápor na nervy. Dá se tedy ohledně dovolené vůbec něco doporučit?

Když neumíme najít radost a pohodu ve svých běžných dnech, jak je naivní očekávat, že to budeme umět ve dnech mimořádných. Své dovolené trávíme přeci s těmi, se kterými žijeme celý rok. Jen malá část z nás se na dovolené vypravuje sama, bez manžela i dětí. Je pochopitelné, že pokud je někdo protivný a urýpaný po celý rok, nebude příjemným společníkem na těch pár dnů volna. A taky zřejmě nebude nijak obzvlášť jásat nad špinavými záchody kdesi v Orientu, nebo zápachem nedalekého tržiště. Čas dovolených se blíží. Mnozí už mají o svých volných dnech jasno. Někteří si neumí představit dovolenou bez moře, jiní nikde jinde než na horách, někomu stačí stará dobrá chalupa a část pracující populace vlastně ani žádnou dovolenou nemá. Možná jim to nedovolí finanční situace rodiny, snad pocit nepostradatelnosti v práci. Tu první věc bych chápala, doba je zlá a peníze se vydělávají těžce. Zárukou odpočinku a pěkných chvil se svými blízkými ale není luxusní hotel a ubytování all inclusive. A o nepostradatelnosti vím už dnes taky své. Zkrátka, člověk není stroj a občas potřebuje vysadit, nabrat sílu a načerpat elán.

Dnešní doba nám místo slova odpočinek ale nabízí jiné, modernější-relax. Odpočinek nás nic nestojí, zato relax je kšeft. Proč bychom proboha měli nutně odpočívat aktivně? Přece proto, abychom utratili! Není lepší natáhnout se někde v trávě a nedělat nic? Chtějí od nás výkony, musíme vydělávat peníze a když je chvilka volna, plahočíme se pro změnu za sportovními úspěchy, snažíme se vyniknout v některém z mnoha koníčků, dřeme svá už beztak bolavá těla v posilovnách a odpočinek je až na posledním místě. Často se na něj ani nedostane. No, řekněte, kdy jste naposledy odpočívali? Prostě jen tak nic nedělali, snad jen kniha nebo karetní hra, posezení s přáteli. Nemůžete si vzpomenout?
Dá se vůbec bez odpočinku vydržet? Po smrtelných deseti(někdy i víc) hodinách v práci, dvou hodinách v posilovně, či jiném obdobném zařízení, a následně na to po domácích večerních pracích je vůbec div, že takové tempo člověk vydrží.

Ona relaxace ovšem nemusí nutně probíhat v žádném masážním salónu. Stačí se natáhnout jen tak někde do trávy, nebo doma na pohovku, zavřít oči a vypnout. Taky se nemusíme nutně mazat žádnými drahými voňavými oleji, abychom dosáhli kýženého výsledku. Kosmetické a ostatní společnosti nás vehementně přesvědčují, že ten pravý odpočinek zažijeme jen s jejich službami. Je to ale jinak. Zapomeňme na byznys a marketingové fígle, relax je v tomto případě pouhé slovo. Jak nám taky s odpočinkem může radit někdo, kdo nás nezná a sám se honí desítky hodin za penězi, které dostává za to, jak nám radí odpočívat. Nejde jim o nás, ale o naše peníze. Vezměme tedy rozum do hrsti a odpočívejme podle sebe. Naučme se občas lenošit, hýčkat se a trochu i rozmazlovat. Nic to nestojí a pomáhá to daleko víc, než všechny ty zázračné masti, masážní přístroje a kazety se zvuky šumícího lesa. Ten les totiž šumí normálně, stačí se tam vypravit. A taky tam zpívají ptáci, lezou brouci, občas se objeví veverka. Možná jsme na to už pozapomněli, nejvyšší čas to napravit. Doba prázdnin, dovolených a léta vůbec je k tomu jak stvořená.

V naší rodině se pravidelně kolem února a března schází rodinná rada a jediným bodem programu je dovolená. Pokud byly obě naše dcery školou povinné, zaznamenali jsme do kalendáře jejich prázdninové plány a ze zbylých možností vybrali vhodný termín na společnou dovolenou. Pokud ten rok nebylo v plánu moře, trávili jsme je ve vypůjčených chatách či chalupách, pokaždé jinde. Mělo to spoustu pozitivního. Jednak jsme děti učili poznávat naši zem, jednak jsme měli naprosté soukromí a taky nám většinou stačily šortky, bundy a trika. Viděli jsme tolik krásných míst, v srdcích se nám ale drápkem chytla Českomoravská vysočina. Nevím proč, prostě se nám tam líbí. Naše dovolené byly mnohdy trochu hektické, obzvlášť jednou, když jsme sebou měli dceřina křečka, její kamarádku, kytaru, tři bágly a na poslední chvíli se přidala i starší dcera, která tou dobou už doma nebydlela. Přesto jsme si to užili. Nejvíc cestu vlakem, na dlouhou dobu se stala předmětem nadšeného vzpomínání. Zapomněla jsem totiž říct důležitou věc, že jezdíme vlakem a autobusem. Když slyším občas nářky svých přátel, že jejich podstatně mladší děti už odmítají společné dovolené, říkám si, že ty naše snad nebyly tak hrozné, když obě dcery jezdí s námi dodnes a rády!

Tak tedy hlavy vzhůru. Dovolená se blíží a spolu s ní na nás čeká jistě plno zážitků a pěkných chvil. Měla by být časem, který nemusíme nutně vyplnit celý nějakou aktivitou. Je jedno jestli se budeme procházet po pláži, povalovat se v nějakém super hotelovém komplexu a nebo si po večeři zajdeme zaplavat do rybníka za vesnici. Důležitější je , kdo půjde vedle nás. A pokud nikdo takový už není, netrapme se. Tak jako nemůže každý den svítit slunce, i v našem životě je občas zataženo. Dřív nebo později se mraky rozejdou a to je náš čas. Čas slunce!

Autor: Věra Svobodová, Foto: Internet