Důchodce a duchovní život – Květiny

Autor článku: František Benda Květiny lákaly člověka už odedávna jak svými tvary, tak i barvitostí. Vedle toho, že některé z nich měly bezesporný hospodářský význam, navíc ještě podporovaly estetické cítění a zkrášlovaly lidské prostředí. Byly proto používány i k jiným účelům, jako ozdoby při tanci nebo slavnostních příležitostech. Stejně dobře se uplatnily jako obětiny různým bohům.

Zahradnictví mnohde dosáhlo až k uměleckým výšinám. Jmenovitě bohatší vrstvy obyvatelstva rády vystavovaly na obdiv své parky a sady, přilehlé ke svým sídlům. Stranou ale nezůstali ani drobní pěstitelé, kteří si s ne příliš velkými náklady dokázali bohatě vyzdobit své příbytky sami. Dodnes se můžeme setkat – obzvlášť na venkově – se záplavami květů v oknech nebo na předzahrádkách.

Je samozřejmé, že mnohý z nich chtěl něco z vůní a barev květin mít na dosah ruky, doma. Za přírodními květy je přece jen nutno vyrazit kamsi ven, což může někdy činit obtíže. Mnohem jednodušší je mít kytici přímo před očima na stole. To nečiní žádný problém, k tomu stačí mít nůžky, vázu a trochu vody. I zde pak dosáhla úprava květin až uměleckých hodnot, neboť se záhy ukázalo, že pro vyšší estetický účinek nestačí jen tak hala bala zastrčit pár stvolů do vázy. I když se podrobněji nezabýváme ikebanou nebo bonsajemi, přece jen si při úpravě květin dáváme více záležet.
Bezprostřední okolí se tím sice zkrásní, ale nevýhodou je, že řezané květiny i při všemožné péči brzy uvadnou; některé dříve, jiné později, ale uvadnou všechny. A navíc existují druhy, které se do vázy nehodí vůbec – svůj půvab ztratí ještě dříve, než je přineseme domů.

Není žádným problémem nalézt analogii mezi existencí květin a duchovním projevem. Mnoho lidí podvědomě vnímá okolní svět jako výsledek jakéhosi vyššího záměru, který sice nechápou, ale předpokládají, že sami jsou jeho nedílnou součástí. Cítí se s ním spřízněni hlavně venku, v přírodě, i když nedokáží tyto pocity přesněji popsat. V neposlední míře k takovému duchovnímu zážitku přispívají svou existencí i květiny. A jako se někteří pak snaží odnést si něco z té přírodní nádhery domů, lze i duchovní zážitky, které byli předtím nasáli v přírodě, svým způsobem vyvolat doma, v tichém soukromí, tedy vzdáleni od oné všeobjímající náruče přírody.

Leč běda! Stejně jako i ty nejvytrvalejší květiny ve váze dříve či později zvadnou, tak také souznění s duchem všehomíra, tak snadno pociťované venku, zvolna zaniká v náročném prostředí sevřené domácnosti. Venku se zpravidla cítíme volně, bez jakýchkoli povinností. Proto můžeme vnímat dech přírody přímo a bez zábran. Doma na nás ze všech koutů, kamkoli se podíváme, volá nějaká nedokončená práce. Na potřebné hlubší zamyšlení pak není ani pomyšlení.

Nezbývá tedy – pro udržení kontinuity – vše, co uvadá a odchází, neustále a vytrvale nahrazovat novými přísuny. Do vázy čerstvé květiny, do mysli opakování těch vět, které nás napadaly v srdci přírody a zdály se nám vystihovat onu povznešenou náladu.

Příznivá obdoba je i v tom, že jak pro květiny, tak i pro patřičné myšlenky si můžeme celkem bez problémů zajít do institucí, které se jejich distribucí zabývají ve velkém (a s otevřenou náručí nám ve všem vyjdou vstříc), a že stejně dobře, byť ne tak honosně, jsme schopni celkem uspokojivým způsobem vypěstovat si potřebný sortiment i množství vlastními prostředky sami. V případě krajní nouze se pak můžeme obrátit na otevřenou přírodu, která nám v žádném případě neodepře svou širokou nabídkou pomoc.

Pro květiny tedy do květinářství, pro duchovní zážitky ke knihám nebo k učitelům. Možnosti jsou v obou případech značné. U květin se můžeme zařadit mezi pěstitele, kteří se snaží vytvořit nové, dosud nevítané druhy, u myšlenek pak pátrat po jejich původu nebo směřování, různě je kombinovat a hlavně zkoumat, do jaké míry je možné je aplikovat na vlastní poměry. Při tom není nikterak vyloučeno, že i my sami připadneme na něco objevného. Jsou to pro nás potom takové „malé Ameriky“ – je jasné, že nás v tom objevu už dávno předběhl Kolumbus, ale pro nás je významný teprve ten objev, který jsme učinili my sami, vlastními silami a z vlastní iniciativy. Takový lze pak směle přirovnat ke kouzelné květině, která se rozvila jen a jen pro nás.

Autor: František Benda, Foto: Internet