Důchodce a duchovní život – Na povrchu

Autor článku: František Benda Pozoroval jsem svou malou pravnučku, jak si s velkým zaujetím hraje. A ráda mi to vše předvedla. Posadila svou oblíbenou panenku – která se ostatně malému miminku silně podobala – na nízkou stoličku, malinkou lžičkou zamíchala v mističce pomyslnou polívčičku, kterou pak opatrně, přesně odpozorovanými pohyby lžičkou nabírala a přikládala panence k ústům.

Lžičku pak ještě opatrně zvedala, aby měla jistotu, že všechna představovaná potrava byla zdárně zkonzumována.

Nemohlo být pochyb, že panenka je v jejích rukách dostatečně živá, takže věnovaná péče byla zcela na místě.

Druhá příhoda se odehrála v kostele. Když kněz vykročil s hostiemi směrem k věřícím na zahájení svátosti přijímání, zvedla se z kraje lavice i jedna starší paní, aby se s kabelkou v ruce zařadila do řady čekajících. V té chvíli ale vstoupila do chrámu jiná starší paní, která vidouc prázdné místo, se na ně usadila. Po chvíli se ovšem vracela původní paní, hlavu sklopenou v pokoře a snad i s modlitbou na rtech. Když ale uviděla své místo obsazené, vzkypěl v ní zřejmě oprávněný hněv nad zjevným bezprávím, takže se – ke zděšení přihlížejících – po vetřelkyni ohnala tou svou kabelkou, v pochopitelné snaze ji vyhnat.

I pro ni byla tato situace zřejmě jednoznačně jasná, takže se bylo nutno zachovat tak, jak to podle jejího soudu bylo třeba.

Kousek od tohoto místa se odehrával případ třetí. Seděli tam vedle sebe dva mladí, hoch a dívka. Zaníceně zpívali chorál, poslušně se s ostatními zvedali a včas i pokorně poklekali. Mezi tím ale ve volných chvílích hoch dívku pomalu laskal. Tu jí tiskl ruku nebo hladil předloktí, tu ji objal kolem pasu a maje ruku dostatečně dlouhou, pečlivě vyhledával nová místa, kde by mohl ještě vyjádřit svou náklonnost. Dívce tato jeho činnost zcela viditelně dělala dobře, a přesto, že pozorně sledovala liturgii, potěšeně se usmívala.

I v jejich případě došlo zřejmě k prolínání dvou světů navzájem naprosto nesourodých, které ale oni hladce a bez zjevných zábran dokázali spojit v jedno, a to navzdory jejich okolí, které to mohlo chápat odlišně.

Takto ale žijeme zcela běžně všichni. Navenek zachováváme zvyklosti a rituály, které nás naučila rodina, škola nebo společnost, ale podle okamžité potřeby si je upravujeme a pozměňujeme tak, aby nám vyhovovaly. Všechny tyto změny pak považujeme za naprosto oprávněné a proti případným námitkám si vždy najdeme – podle nás pochopitelné – ospravedlnění. Setkají-li se dva naprosto odlišné světy, zvítězí snadno ten emočně silnější. Ten druhý tím není zcela odstraněn, jenom momentálně potlačen.

Není to nic neobvyklého. Už velice dávno bylo pozorováno, že dokonce když jedna civilizace pronikla do jiné – a bylo zřejmě zcela lhostejné, jestli pokročilejší ukázňovala primitivy, nebo barbaři rozvrátili zaběhnutý stát – původní obyvatelstvo novoty pozvolna vstřebalo, ale svých kořenových zájmů se nevzdalo, takže nakonec vznikla jakási symbióza, nad kterou sice puritáni lomili rukama, ale účastníci v ní spokojeně přežívali. Emoce zvítězí nad jakýmikoli předpisy. Z toho, co podlehne, zůstanou pak pouze rituály.

Rituály byly vymyšleny pro ty, jimž bylo z nějakých důvodů odepřeno proniknout do hloubky učení, kterým měli být ovládnuti. Jejich pomocí se měli hlavním myšlenkám alespoň přiblížit s plánem, že postupem času je přece jenom přijmou. Že se to nakonec může i zvrtnout, takový je už běh osudu.
Ten, kdo má vážný zájem o učení, rituály nepotřebuje. Pokud by naznal, že by přece jen užitečné byly, vytvoří si své vlastní, které jsou mu pak mnohem bližší než nějaké – byť sebeúčinnější – cizí. Ty jeho mu ale skutečně pomáhají.

„Je-li co říci, slova se už najdou“ praví přísloví. Vyvře-li odkudsi z hloubi mysli dostatečně silný impuls, projde hladce všemi zábranami konvence a uchopí nejbližší vhodný nástroj, aby se mohl s jeho pomocí uplatnit.

Obecně přijaté způsoby ale nelze dost dobře přehlížet – to se může i vymstít. Ovšem nechat se jimi svázat? – to opravdu silná myšlenka nepřipustí.

Běžný člověk necítí potřebu zamýšlet se nad skutečným významem slov, skrytým v rituálech. To by mu příliš komplikovalo život. A tak klidně a bez uzardění vyslovujeme slova jako láska, svoboda, přátelství, ohledy, milosrdenství, odpuštění a podobně, aniž bychom uvažovali nad jejich skutečným hlubokým významem. U jiných lidí si této nedůslednosti povšimneme celkem snadno, kdežto na sebe se obdobně podívat nedokážeme. Podvědomě totiž cítíme nebezpečí takového kroku – kdybychom totiž byli důslední, museli bychom se zřejmě v lecčems dost změnit. Málo po čem toužíme tak, jako po změnách, ale současně se málo čeho se bojíme tak, jako změny.
Žít pouze na povrchu je jednodušší.

Autor: František Benda, Foto: Internet