Důchodce a duchovní život – Tři pomocníci

Autor článku: František Benda Málokterý současný časopis si odpustí připomenout svým čtenářům, že by měli alespoň občas zpomalit hektické tempo, ke kterému je nutí současná doba. Náročné požadavky následují jeden za druhým, takže rok se s rokem sejde ani nevíme jak, a problémů neubývá.

Prý se máme nejen zastavit, ale také se trochu protáhnout, ne-li si dokonce zacvičit. Většinou jde ale o připomínky pouze povrchní, málokde doprovázené podrobnějším návodem jak to vše provést. U těch výzev ke cvičení se nanejvýš vyskytnou nějaké fotografie mladých, pružných těl v pozicích, které jsou pro běžnou populaci zcela neuskutečnitelné. A nikde se neobjeví upozornění, že jde o zásadní a dlouhodobou změnu života, ke které je potřebné opravdové odhodlání, neboť na to by se asi málokdo chytil.

Rozhodneme-li se koupit si do své kuchyně např. novou myčku na nádobí, musíme najít místo, kam ji umístíme. Patrně se nevyhneme nepříjemnému stěhování ostatních kusů nábytku. Obdobná situace na-stane s policí na knihy, která je již zcela obsazená. Při koupi nové knihy musíme něco ze starých odstranit, aby se pro tu novou vytvořilo místo.

Mnohem složitější je najít si čas na nabízené zpomalení životního tempa nebo snad i na tělesná cvi-čení. Tam nejde ani tak o místo, jako spíš o čas. Všichni si myslíme, že jej máme velice málo, takže by muselo dojít ke skutečně nevyhnutelnému rozhodnutí, kdybychom si chtěli najít pár chvil k nějakému tomu zacvičení.

Daleko nejsložitější situace nastane, jestliže se rozhodneme pro kultivaci svého myšlení. To se také v naléhavých výzvách často nachází. S myčkou nebo policí si celkem snadno poradíme, protože tam se jedná o konkrétní věci. Pokusíme-li se kultivovat své myšlení, ocitneme se rázem ve zcela nezmapované oblasti, ve které nemáme nižádných zkušeností. Takže musíme začít úplně od začátku, a to zpravidla bez jakéhokoliv bezprostředně použitelného návodu. Ti, kteří něčím podobným již prošli, se většinou nezabývají popisem svých někdejších problémů. Celkem právem se při tom vymlouvají, že ty byly zcela individuální, pro každého jiné, takže sebedetailnější jejich popis by stejně nikomu neprospěl.

Největší překážkou, kterou se podaří jen málokomu rozdýchat, je upozornění, že se nejedná o něja-kou celkem dohlednou dobu, jako např. u výuky jazyků, ale vlastně o celý nastávající zbytek života, kdy bychom se z počátečních klopýtavých začátků měli dopracovat k nějaké použitelné, uspokojivé metodě. Zcela odmítavě se pak publikum staví k výrokům guruů, kteří věří v další následné životy, a potřebné praktikum protahují až do nich. Dnes se nikomu nechce čekat, a to ani dost málo.

Nic takového našemu sluchu nelahodí. I když jsme ochotni uznat, že tak složitá záležitost se nedá zlomit přes koleno za nějakou krátkou dobu, na dlouhá leta se nám ji přece jen rozvrhnout nechce. Zdá se ale, že je to starost celkem zbytečná. Uznáme-li, že zpomalení našeho tempa by nám prospělo, je lepší pečovat o to jak začít a jak v nejbližších dnech pokračovat, kdežto starosti o budoucnost nechat prostě plavat. Však ono to už nějak dopadne. A až se něčeho dopracujeme (pakli vůbec), jistě si s dalším pokračováním dokážeme poradit.

Návodů, jak začít se soustřeďováním své roztěkané pozornosti (když už by to někoho přece jen za-jímalo) se dá najít mnoho. Každý duchovní směr, každá filosofie jich může okamžitě nabídnout hned ně-kolik. Při výběru takového, který by nám seděl ze všech nejlépe, s uspokojením zjistíme, že v některých bodech se přece jen trochu shodují. Sem bychom mohli zaměřit svůj zájem.

Pokud si za předmět své pozornosti vybereme nějaký nehmotný předmět (doporučuje se např. květina), je situace celkem jednoduchá. Předmět se nehýbe a my se jej snažíme sledovat tak, že v mysli ne-máme nic jiného, než právě jej. Ale nám se tam samozřejmě leccos přimíchá, neboť naši mysl nikdo ni-kdy nepoučil, že by se měla snažit se uklidnit a pokusit se zabývat pouze jedním jediným předmětem. Následkem toho se v ní neustále odehrává na přeskáčku tolik pestrých příběhů, že si je mnohdy ani nestačíme uvědomovat. Svůj záměr sledovat pozornost musíme proto neustále znovu a znovu obnovovat, a vše, co přichází z jiných luhů, byť se to zdálo i zajímavé, nemilosrdně odhánět.

Situace se silně zkomplikuje tehdy, jestliže máme soustředit svou pozornost na nějaký právě probíhající děj. „Když jdu, tak jdu, když jím, tak jím“ tvrdí v tomto směru zen buddhisté. Co ale děláme my, když jíme? Bavíme se o všem možném, řešíme v duchu své naléhavé problémy a při tom do toho hraje rádio, které také ještě jedním uchem posloucháme. Následkem toho někdy ani dost dobře nevíme, co a jak vlastně jíme. Kde je tu nějaké soustředění? S chůzí to pak není o moc lepší. Sledovat krok za krokem, jak se opakují v dávno naučené monotónnosti, se nám zdá zbytečné. Máme přece důležitější starosti – či snad ne?
Čertovo kopýtko je právě v tom, že potřeba občasného zklidnění nás současně přitahuje i si klade překážky. Mysl po čemsi touží a zároveň se tomu brání. Je proto potřeba nadchnout se ke skutečnému odhodlání a přece jen – byť pouze na čas a třeba jen tak na zkoušku – začít.

Pokud budeme brát tuto novou činnost jako povinnost, se zlou se potážeme. Tak bychom se daleko nedostali. Výhodnější je ji překlopit do oblasti her – tam nezáleží ani tak na výsledku, jako spíš na průbě-hu. Proč si tedy na stará kolena trochu nezahrát?

Hra se pak podobá čtení denního tisku. Jak to tam probíhá? Nejdříve se rozhodneme pro konkrétní výtisk. Ten je zaměřen na běžné události dne. Má je roztříděny tematicky, takže si musíme vybrat. Poté se už můžeme věnovat sledování, jak se toto téma rozvíjí. Uvědomujeme si samozřejmě, že i jiné články se zabývají obdobnými problémy, zajisté neméně zajímavými, ale my jsme se rozhodli pro tento, a ne-máme v úmyslu se nechat rozptylovat něčím jiným.

Tímto postupem jsme si – množná nevědomky – zvolili tři pomocníky, kteří nám mohou přispět i při našem zamýšleném soustřeďování.

První nám pomáhá s výběrem. Prostě si někdy řekneme: tak, a teď se na to podívám zblízka. To můžeme samozřejmě udělat kdykoli, ale zcela jednoduché to není. V tom navyklém životním spěchu na to většinou nevzpomeneme. Opravdoví zájemci vymysleli řadu sofistikovaných pomůcek jak si tuto zdán-livě jednoduchou věc během dne co nejčastěji připomínat.

Druhému pomocníku se říká bdělá pozornost. Když už jsme se zastavili u jedné chvíle svého živo-ta, pečlivě se rozhlédneme. Uvědomíme si své okolí, vnímáme co nejvíce jeho podrobností a pak se sna-žíme poznat, jak jsme do něj zasazeni my. Naše okolí je samozřejmě složité, takže všech podrobností si na něm možná ani nestihneme všimnout – ale snažíme se. Však my také nejsme právě jednoduší, a proto velkou část své pozornosti věnujeme také sobě. Uvědomujeme si, že ať už jsme prožili cokoliv, pro danou chvíli představujeme jakýsi uzavřený celek, který se s určitým vybavením porovnává s okolním světem.

A pak je tu pomocník třetí, kterým je vědomé prožívání. Nemůže nám přece uniknout, že vše kolem nás se neustále mění – něco rychle, něco téměř neznatelně. I tento okolní svět vystupuje jako uzavřený celek. Ať už byla jeho minulost jakákoli, ať se i vůči nám zachoval jakkoli, jeho vlastnosti jsou pro tuto chvíli dané a proto s nimi musíme takto počítat.

My ten okolní svět můžeme do jisté míry ovlivňovat. Záleží na síle naší osobnosti či na naléhavosti okamžité potřeby. Ne na všechno ale dosáhneme tak, jak bychom si to představovali.
Také ten okolní s vět působí zpětně na nás. Něco z toho mu dovolíme, jinému jsme schopni se úspěšně ubránit.

Tomu, co z tohoto vzájemného zápolení vznikne, pak říkáme život. Podle toho, do jaké míry splní naše představy, jsme s ním spokojeni či naopak.

Záleží pak pouze na nás, jak budeme tento neustále se měnící proces vnímat, jak jej budeme proží-vat. Buď mu otevřeme vstříc všechny své emoce, takže budeme někdy trpět a jindy se radovat, nebo se na něj budeme dívat jako ne zcela zúčastněný divák na drama, které si zčásti sám zinscenoval a zčásti v něm hraje důležitou roli. To odpovídá prastarému postřehu, že „život je drama pro toho, kdo cítí, a fraška pro toho, kdo myslí“.

Toto bezesporu zajímavé divadlo ale není zas tak snadno k dosažení. Už samo zavčasné uvědomění je dost obtížné, a další prvky se nesnadno začleňují do navyklého životního shonu. Není to ale neřešitelné. Výsledkem má být trvalé, nebo alespoň co nejčastější prožívání právě probíhající činnosti, což může být současně ku prospěchu u jakékoliv prováděné činnosti. Méně i zde může znamenat více – vztaženo na množství aktuálních myšlenek.

Autor: František Benda, Foto: Internet