Pěšky nebo na kole

Autor článku: Věra Svobodová A už je to tady! Šílenství zvané cykloturistika vypuklo v plné síle a jindy tak bezpečné lesní cesty a zákoutí se staly trasou osamělých cyklistů.

Mnohdy je zaslechneme až když proletí těsně kolem vás, aniž by se obtěžovali zvonit nebo dát jinak najevo, že tu nejste sami.Nejsem nepřítelem jízdy na kole, jen mám poslední léta pocit, že se vše podřizuje potřebám cyklistů a kdo ochrání chodce? Nebo pěší rodiny s malými dětmi, aniž by se odpolední vycházka změnila v jedno velké okřikování, kam jdeš, rozhlédl ses, neutíkej dopředu, drž se na kraji, nevybočuj z řady- jezdí tady kola!!! Ani mě taková procházka nebaví, natož děti.

Nic naplat, jízda na kole se stala fenoménem dnešní doby. Celé sportovně založené rodiny vyráží každou sobotu a neděli na cesty, mnohdy i ve všední dny. Vést děti ke sportu je chvályhodné, co ale přináší jízda poměrně malým dětem na sedačkách za zadkem svého rodiče, to nevím. Dost často jsem viděla jak spaly, hlavičky v helmách vyvrácené, komíhaly se v rytmu jízdy. Tak nevím jestli by jim nebylo lépe někde na zahradě nebo na pískovišti. Tatínek s maminkou ať si klidně honí rekordy. Obchody se předhání v nabídkách oblečení, vybavení a nabízí vše potřebné i nepotřebné pro cyklisty. Těší mě fakt, že se samozřejmou součástí cyklistické výbavy stala přilba. V dobách, kdy jsme jezdívali na kole my, nosili přilbu opravdu jen ti zapálení sportovci. A ženu s přilbou si snad vůbec nepamatuji. Pravdou ale je, že oproti dnešku byly silnice volnější a v lese nejezdil snad nikdo.

Zkusme si udělat výlet do historie a podívat se na to, jak to u nás s cykloturistikou a cyklotrasami bylo.
V 80 letech minulého století se v západních zemích sice už nahlas hovoří o podpoře cyklistické dopravy, naši odborníci zatím jaksi spí. Snad jedinou výjimkou je město Hradec Králové, které se stalo jakousi cyklistickou laboratoří v ČSSR a kde vznikaly cyklostezky zcela přirozeně. Tradičně se tu totiž na kole běžně jezdilo a jezdí, tudíž vznikla nutnost odstranit cyklisty ze silnic v rámci jejich bezpečí. Ostatní města počítala cyklostezky na metry, například v rovinaté Olomouci byla stezka vybudovaná v roce1994 dlouhá 900metrů. Takže můžeme rok 1989 označit za rok nula pro rozvoj cyklistické dopravy v ČR.

V 90 letech stojí za zmínku rok 1996, kdy byla navržena základní síť dálkových regionálních a místních cyklotras ČR. V roce 1997 byla vyznačena první dálková trasa z Prahy do Břeclavi, v roce 1998 Moravská trasa z Jeseníku do Břeclavi. Přelom tisíciletí byl ve znamení tisíců dalších, dnes jich máme téměř 40 000 km.
Podpora cyklistické dopravy se začátkem nového tisíciletí začala měnit. Zejména finanční pomoc malým městům a obcím byla nutná. Lidé zde kol běžně užívají, jezdí na nich do práce, za zábavou, nebo jen tak. Je to zkrátka normální dopravní prostředek a pokud se musí pohybovat po silnicích nastává tak problém. A velký! Silnice jsou už tak dost přecpané silnými auty a v porovnání s nimi křehký cyklista nemá při střetu šanci. Musí tedy ze silnice. Starostové měst a obcí si ale právem stěžují, že výstavba cyklotras je finančně nad jejich síly. Plynofikace, čistírny odpadních vod, kanalizace, školky, školy a to vše z jediného rozpočtu. Na výstavbu cyklostezek se využívají často tedy cesty, které byly léta používané chodci, motoristy a najednou je to cyklostezka! Jednu takovou máme i u nás, vede údolím řeky, kolem chatové oblasti a zodpovědně mohu říct, že udělala chatařům a výletníkům – chodcům ze života peklo. O víkendu, když je hezké počasí je tam plno. Chodci, cyklisti, bruslaři, psi a občas auto. Docela pekelná sestava.

Předpokládám, že ten kdo se pohybuje po veřejné komunikaci, je povinen se řídit pravidly silničního provozu. Platí to určitě i o pohybu na cyklostezkách. Jen nevím, čím se řídit na lesních cestách. Stalo se mi už bezpočtukrát, že jsem si poklidně vyšlapovala po cestě, popřípadě klábosila s některou svou přítelkyní, a najednou se zčistajasna kolem nás přehnal kdosi na kole. Kdyby mi v ten moment spadl kapesník a já ukročila do strany tak mě přejede. A že se to stává mě potvrzují zprávy z tisku. Taky občas vidím šílence, co kličkují mezi stromy, vyjíždí do strání a pak zase na cestu, přeskakují spadlé kmeny. Podle mě tito kaskadéři a hazardéři se svým zdravím patří na hřiště k tomu uzpůsobená a ne do lesa. Až se na nás jednou příroda naštve a vezme klacky, tak nebudeme stačit utíkat. Jen aby nebylo už pozdě.

Jsem turista- chodec, občas i cyklista. Jako chodec si všímám toho, jak jsou cyklisti netolerantní, neopatrní a někdy až nebezpeční. Svou agresivní jízdou ohrožují ostatní účastníky provozu a zjevně je jim to jedno. Klidně zastaví u nějaké hospůdky, dají si pivko, někdy nezůstane u jednoho, a pak šup na kolo a jede se dál! Jako cyklistka si všímám toho, jak dokážou chodci zkomplikovat cyklistům život. Pletou se do cesty, v nejnevhodnější okamžik bez rozhlédnutí odbočí, nebo se prostě jen zastaví uprostřed a ucpou cestu úplně. A taky dobře vím jaká chuť je po pár kilometrech na jedno vychlazené. Samostatnou kapitolou na cyklostezkách jsou bruslaři a psi. Rozpětí rozjetého bruslaře je často skoro přes celou cestu, setkání s jeho bruslí není nic příjemného. A psi? V lepším případě na vodítku, i když už jsem taky viděla jak cyklista najel do vodítka nataženého přes cestu, protože pejska zaujalo něco na druhé straně, v horším případě na volno.

Ať už se řadíte k jakékoli skupině, mějte na paměti, že tam nejste sami. Buďte opatrní na sebe a ohleduplní k těm druhým. Někdy stačí vteřina a rázem je všechno jinak.

Autor: Věra Svobodová, Foto: Internet