Povídka z roku XXXX

Autor: Georg L‘Ermite Po Hradčanském náměstí se líně valí tlupa obézních dětiček,povětšinou,s mobily,či různými přehrávači u ucha.

Učitelský sbor,vybavený
neprůstřelnými vestami,tasery a v některých případech,i příručními
samopaly,vyvinutými výzkumným pedagogickým institutem,sleduje
ostřížím zrakem tuto něžnou drobotinu.Jednu ruku na pažbě a druhou na
obalu plynové masky,pro případ chemického útoku ze strany bujné
mládeže.Pokud se ovšem ti nejméně stodvacetikiloví cvalíci,ještě vůbec
mládeží nazývat dají.
Na kost vyhublé učitelstvo,navíc,vystresované důležitým úkolem pana
ředitele,tedy,zajistit důstojný průběh pohřbu pana prezidenta,sleduje s
obavami dění v řadách žactva.Paní učitelka Moravcová,svírá pod sukní
handgranát.Učitel Horáček,opancéřovaný jak tank z druhé světové
vojny,nervozně pohlíží na svůj sak na golfové hole,skrývající ovšem místo
nich,panzerfaust čínské výroby.Zástupce pana ředitele,pan Kunc,se marně
domáhá zjednat si respekt u té různojazyčně štěbetající drobotiny.Po
dávce z Kalašnikova,se konečně unylé pohledy pubertálních dívenek i
hochů,obrátí k němu.
Pan zástupce pak podá vysvětlení té dnešní slavné akce,bude se totiž
vystřelovat z kanonu urna z pozůstatky minulého prezidenta.Stačí jen ještě
dodat,že za tu odpalovací šnůru,zatáhne sám nový pan prezident.A že prý
to bude pořádná šlupka.Unylé pohledy se na chvíli rozjasní,konečně
nějaké to vzrůšo.Vzápětí počíná nad tím davem dětiček,stoupat
marihuánový kouř.Zkušenější a hlavně movitější mládež,vytáhne injekční
stříkačky a škrtidla.
Na výzvy učitelského sboru,že na Letenskou pláň je ještě
daleko,odpovídají dětičky nesouhlasným mručením.Osmiletý cvalík,aby si
dodal trochu sebevědomí,nastříká pepřový sprej do obličeje češtináře pana
Paura.Ostatně,jen si tak vyřizuje účty za to,že ten bodrý muž jen nechal
podvakrát, propadnout.A nic nedal na to,že v romštině některé výrazy
jsou prostě nepřekladatelné.
Jakýmsi záhadným způsobem,se učitelskému sboru podařilo nakonec těch
zhruba pět tun tuku,přemístit na Letenskou pláň.A dokonce do blízkosti
pohřebního kanonu.Cvalík Jéňa,pocházející z rodiny vysloužilého
dělostřeleckého plukovníka,odhadl celkem správně ráži toho kanonu.
Jeho odborný výklad nakonec zaujal a počaly padat různé dotazy.Jedna
asi tak jedenáctiletá slečna,shledala kanon,jako ideální prostředek na
zbavení se milenců.
Jéňa ovšem celkem správně podotkl,pokud by při své váze půlročního
slůněte,vůbec kdy nějakého měla.Odměnou za tuto impertinenci,byl gejzír
pepřového spreje,dárek to milé dcerušce od tatínka,dříve pracujícího u
BIS k jejím desátým narozeninám.
Jéňu převzal do péče učitel Andrýsek,oči mu čímsi vypláchl,a při té
příležitosti mu odebral devítku Glocka,pocházející z majetku jeho otce.Pro
neznalé,pistole Glock je snad nejlepší policejní zbraň.Úplně vytlačila z
trhu naše dobré zbrojovácké pistole,které jsou i nyní velice
ceněné,bohužel,už pouze mezi sběrateli.
Celá ta záležitost by snad ani nevzbudila vzruch,žactvo se totiž podle
výnosu ministerstva školství,může nejen vyzbrojovat,ale také bránit proti
zvůli učitelského sboru.Mládež,kupředu,co na tom,že většinu z nich ani
jejich nožičky neunesou.Politici a faráři ale už dávno vědí,že o duši je
nutno bojovat již od ranného věku.Tak proto,ty pro nás nepochopitelné
zákony.My,ovšem jako staromilci,ale už do toho nemáme co mluvit.
Učitelka Jandová,známá především pro své vlastenecké cítění,na rozdíl od
převážné většiny svých kolegů,používala jen zbraně české
provenience,dorazila na ten mejdan s kočárkem a z nemluvnětem nevrle
pohlížejícím za hledím kulometu CZ 59.Po obou stranách toho
kočárku,dvě bedny,každá z padesáti ostrými.Zaparkovala jej ve
strategicky významném místě,hned vedle pohřebního kanonu.
Pak jen cvakla pojistka na závěru kulometu.
Žactvo,vidoucí zjevnou přesilu,ukázněně uschovalo své bouchačky do
kapes,a dokonce se mezi sebou počalo domlouvat i česky.Velící pohřební
důstojník tak konečně mohl dát rozkaz k ládování.
Jéňa,mezitím zbaven účinků pepřového spreje,se ujal komentářů.Je
dlužno poznamenat,že i přes svou obezitu a neustálé propadání v
matematice,jisté znalosti nepostrádal.
Prezidentská limuzina konečně dorazila,obklopena davy
těžkooděnců,mohlo se tedy počít ládovat.Arcibiskup vystoupil na lafetu a
počal své litanie za zemřelého.Místo kadidla se vůkol vznášel dým
marihuany.Dva vojíni,stojící si ve službě vlasti,popadli papírový válec se
spálenými pozůstatky někdejšího vladaře a začli jej cpát do kanonu.Ten
mistr,co tu krabici vyrobil,si ovšem popletl pojem ráže a kalibru,čehož
výsledkem bylo,že ta papírová krabice se do hlavně prostě nacpat
nedala.Prostě,měla průměr nábojnice,nikoliv náboje.A ten byl nezbytný k
odpálení pozůstatků zpopelněného prezidenta.
Co teď?Prezident rudnul jako rak,vdova žalostně štkala,a několik
odrostlejších dětí šlo radši souložit do přilehlého parku.Zuřivé nemluvně
lehtalo svým ukazováčkem spoušť kulometu,maminka přesunula svůj
samopal české výroby do pohotovostní polohy.
Situaci ovšem zachránil právě Jéňa.Byť se to asi bude zdát
podivné,propadlík uzemnil i velícího důstojníka.
Řešení bylo prosté jak Kolumbovo vejce,proč cpát pana bývalého
prezidenta do hlavně zezadu,když by se tam mohl jednoduše nasypat
zepředu.A navíc,není k tomu úkonu potřeba nic jiného,než pořádné
štafle.Tato myšlenka byla kladně přijata,a již v několika málo
vteřinách,volal přes mobil žák Voříšek,svému otci natěrači,aby se
neprodleně dostavil i se štaflemi.Neopoměl zdůraznit,že se jedná o vysoký
státní zájem.
Vyděšený Voříšek,okamžitě naložil štafle,a jakožto odborník na
balancování na nich,se podujal té nejtěžší části úkolu,nasypat popel do
laufu.
Co se však nestalo,zadul silný vítr od Baltu,štafle se zakymácely,a milý pan
Voříšek se po několika marných snahách udržet rovnováhu, řítil k zemi.I s
tou otevřenou pixlou s popelem.Ten zmizel jak čarovným proutkem
mávnutí.
Pan prezident z nechutí pozoroval,jak se ten šedý oblak řítí někam do
Dejvic,posléze i k Bráníku.Vdova zaštkala podruhé.
Paní učitelka Horáčková měla sice v první chvíli pocit,že právě přišel
okamžik,aby nacpala do kalhot ubohému Jéňovi,odjištěný handgranát.S
přihlédnutím k tukovému obalu tohoto zdatného hocha,by to asi s ním moc
nepohlo.Navíc by se Jéňa mohl doopravdy rozlobit,a to by nemuselo dobře
dopadnout.Ostatně,celý učitelský zbor měl ještě v čerstvé paměti
příhodu,kdy se Jéňa pomstil školníkovi za to,že na něj žaloval panu řediteli
kvůli rozsednuté míse na školním záchodku.Pro změnu,rozsedl školníka
tak,že pak vypadal jak přejetý parním válcem.
Zklamané žactvo,připravené tak drastickým způsobem o zážitek,který jim
byl slibován,se už už chystalo vrhnout na původce jejich frustrace.Naštěstí
se právě v tom kritickém okamžiku,ozvalo volání muezzina z mešity
postavené na místě bývalého stadionu Sparty.Byl čas se pomodlit k
Allahovi a jeho Prorokovi.
Sluhové pana prezidenta,výjmuli z kufru limuzíny kobereček,sejmuli mu
boty,a pak milý pan prezident tloukl čelem do země.Allah
achbar.Pochopitelně,obrácený tváří k Mecce.
Více jak dvě třetiny,jinak velice rozjívené mládeže,činily totéž,jen bez
koberečku.Bylo dojemné,pozorovat ty naducané tvářičky a hlavně ta
sádlem zdeformovaná tělíčka,mumlat své modlitby a pak se po těch všech
úklonách nemoci ani narovnat.Ale,disciplina musí být.
Jak Allah pravil svému Prorokovi,v čase modlitby by měly umlknout
zbraně.Co se však nestalo,velící důstojník Patočka si nějak nevšiml,že se
mu okolo nohy omotala ta zatracená odpalovací šňůra od pohřebního
kanonu.Ten byl sice nabit jen slepou patronou,ale,když zmíněný
důstojník,ve snaze ještě více velebit jemu cizího Boha,jen o maličko
pokročil,tak kanon spustil.A rána to byla ohromná.Možná také je,že jej
tlačil kamínek pod kolenem,to se už asi nikdo nedozví.
Kanon vypálil,prezidenta z toho trefil šlak,vdova si ucvrnkla do
kalhotek.Arabské dívky,ještě před malou chvílí způsobně souložící se
svými soukmenovci,vytáhly z pod svých závojů a burek kalašnikovy,a
počaly křičet něco o tom,že si takovou urážku Allaha nedají líbit.Ubohý
dělostřelec se omlouval,jak jen mohl,ale nic mu to nebylo platné,obézní
holčičky jej prostřílely jak řešeto.Vzteklé nemluvně už toho začalo mít
dost,maminka mu založila pás nábojů do kulometu a pak začala mela.
Cikáni se vrhli na Necikány,necikáni na musulmany na katolíky,židé na
každého kdo jim stál v cestě,nakonec ale všichni svorně na těch pár ateistů
o nichž to bylo známo. Už se skoro zdálo,že velká partie naší mládeže se
vyhladí mezi sebou,pokud nezasáhne vyšší moc.
Z Božího vnuknutí se před mešitou najednou objevil Fero Lakatoš,takto
cikánský baron a majitel prosperujícího nevěstince z Nuslí.
S obrovským zlatým křížem na prsou,dokonce tak velkým,že mu klidně
nahrazoval i neprůstřelnou vestu,zaječel cosi ve své rodné řeči,a hned byl
pokoj.Čeština to ovšem nebyla.Ani arabština,přesto se celá ta mela
zastavila.
A přivedl si na pomoc i pár kamarádů.Velice zručných,ti obrali bouřící se
dětičky,nejen o zbraně,ale i o mobily.Pak je prodali ve frcu.V noci si dojeli
i pro pohřební kanon.Autogenem jej rozřezali a také prodali.Právě
zemřelému prezidentovi,za ty peníze pak koupili věnec.A vdově prý nové
kalhotky.
A tak se stalo,že Cikán Fero Lakatoš,původem z Nových Zámků,byl zvolen
prezidentem republiky.Ministrem spravedlnosti,jmenoval svého uja, Laci
báčiho.Kdo jiný by mohl vědět o spravedlnosti více než on,za těch dvacet
pět let po kriminálech se znal osobně z téměř každým bachařem.Tetička
Eržika,dostala ministerstvo financí,protože kdo jiný než kapsář,či
kapsářka by měl vědět lépe co mají občané v kapsách.Tedy,co jím tam
ještě zbylo.
Jak už to tak v pohádkách bývá,najednou se přestalo krást,nebylo totiž co
a komu.A moudré Eržice neunikl jediný šesták z daní.Všechno povětšinou
skončilo v jejim vačku.Laci báči,prosadil zákon o beztrestnosti
Cikánů,navíc to celkem moudře zdůvodnil,ani ten nejúspěšnější zloděj z
jeho etnika,nemůže nakrást více,než současní politici.Ti už podle
něj,nakradli tolik,že ubohému Cikánovi nic skoro nezbylo.Snad jen ty
měděné okapy.
V to mu dávám docela za pravdu.
Na post ministra národní obrany,dosadil Lájoše Lakatoše.Ten to sice v
armádě dotáhl jen na desiatnika,ale za to velice dobře věděl jak se dá
kšeftovat s vojenským materiálem.
No,a tak si myslím,že by ta má povídka už měla končit,bohužel asi to
nebude pravda.
Ten letopočet si doplňte každý sám.

Z KanadyĎuri báči