Prarodiče

Autorka článku: Alena Kučerová Vzpomínám si na svého tchána, který v pokročilém věku sedával na zahradě a s rukama opřenýma o hůl si podepíral bradu . Se svými vzpomínkami zde vydržel při pěkném počasí i několik hodin.

Zahradu máme velkou a překrásnou a navíc i s pěkným výhledem, takže s příchodem jara tu i já trávím převážnou část dnů. Navíc nikdy nekončící práce na její údržbě je mou velkou vášní, ale občas i já si sednu , abych se pokochala rozmanitými výsledky svého lopotění. Zahrada je úžasná v tom, že je to chlubivá koketa a tak je stále na co se dívat. Přitom chvíle, kdy ruce jsou v neustálém pohybu, poskytují dostatek prostoru i pro šedou kůru mozkovou a člověk si při té práci, přemýšlení a vzpomínání ani neuvědomí jak ten čas letí. Stejně jak neposední motýli tak i moje myšlenky poletují sem a tam v mé hlavě a nutí mě zamýšlet se i nad věcmi, na které jsem doposud neměla čas. Nedávno jsem si uvědomila, že jsem dospěla do bodu, kdy se můj zidealizovaný pohled na vlastní dětství i na dospěláky , kteří jím prošli, začíná měnit. Asi je to tím, že už jsem sama babičkou a více než na cokoliv jiného myslím na svá vnoučata. A najednou jsem si položila tu nejprostší otázku. Jací vlastně byli moji prarodiče? Milovali mě a co jsem pro ně znamenala? Jak ovlivnili mé dětství a moji budoucnost? Věnovali se mi, povídali si se mnou a naslouchali mi?

Oba moji dědové bohužel zemřeli dříve než jsem byla schopna uchovat si na ně ve své paměti nějakou vzpomínku. Podle vyprávění maminky však byli oba nesmírně hodní a laskaví a jeden z nich dokonce vášnivý muzikant a podle fotografií i moc pěkný mužský. Babička z tatínkovy strany bydlela u nás a dožila se poměrně vysokého věku. Bohužel nebyla tou pravou babičkou, s kterou by vnoučata chtěla trávit většinu svého času. Naopak, byla velmi sebestředná a panovačná a ke mně ani k mým sourozencům si cestu nikdy nenašla a ani ji myslím nehledala. Maminka mojí maminky bydlela na venkově u svého syna a alfou a omegou jejího života byla jeho rodina a mí tři bratranci. K nám jezdila velmi zřídka a i když jsme tam jako děti trávily část velkých prázdnin, nepamatuji, že by mě kdy vzala na klín, pohrála si se mnou nebo mi přečetla pohádku. Byla pracovitá a tak stále někde pobíhala a na vnoučata, které vidí jen málo, neměla stejně nikdy čas. Babičky prostě každá po svém svoji šanci promrhaly a své role nezvládly. Žádná velká nostalgie se tudíž nekoná a o nějakém, byť sebemenším obohacení mého dětství nemůže být ani řeč.

Nezastupitelná role prarodičů při výchově dětí je nezpochybnitelná a důležitá, stejně jako vlastnosti , o které by prarodiče měli život svých milovaných vnoučat obohatit. Vlídnost, trpělivost, moudrost, ochota naslouchat a při řešení dětských problémů dokázat oddělit to podstatné od zbytečného a nicotného. Prostě to na co nemají zaměstnaní rodiče čas. Ale ruku na srdce. Umíme to a hlavně, jsme připraveni být vždy po ruce a naplno se věnovat vnukům , rozvíjet jejich osobnost , připravovat je na život ? Umíme a jsme ochotni odsunout své plány? Umíme s nimi trávit čas opravdu smysluplně? Neovlivňují nás vztahy mezi námi dospělými? Nepodrýváme autoritu rodičů? Jsme ochotni přestat se vymlouvat na své neduhy, přemoci svou pohodlnost a vyrazit ven? Jsme natolik rozumní a sebekritičtí, abychom rozpoznali hranice mezi výchovou a rozmazlováním? Víme sice, že když jsou nám vnuci svěřeni do péče, tak trocha volnosti jim jen prospěje, ale i tady platí, že nic se nemá přehánět. Na straně druhé ani přehnané obavy o jejich zdraví nám nepomohou a vnoučata akorát otráví.
J
e toho pochopitelně dost, s čím si musíme poradit a srovnat v hlavě. Také já jsem si kladla otázku, zda zvládnu roli babičky, zda v sobě najdu dostatek energie a trpělivosti. Ale jak říká přísloví, když se chce, tak jde všechno. Ano, hlavně člověk musí chtít.

Mým velkým předsevzetím je neopakovat chyby mých prarodičů i prarodičů mých dětí a být vždy oporou jak vnukům tak i jejich rodičům. Být tu pro ně, vždy když budou potřebovat. Budu šťastná nejen za to, že k nám budou vnuci rádi jezdit, ale také za to, že nám je rodiče kdykoliv a beze strachu svěří. Nechci to zakřiknout, ale začíná to fungovat a podotýkám, že to opravdu stojí za to. Ty chvíle s mým vnukem jsou prostě kouzelné, neopakovatelné, velmi osvěžující a já nejsem ochotná se jich vzdát. Nedávno byl vnouček u nás celý měsíc a když odjížděl řekl mi tu nejkrásnější větu na světě: „ Babičto, budeš mi chybět“.
„I ty mi moc chybíš Kubíčku.“

Přeji všem prarodičům hezké chvíle se svými vnoučaty.

Autor: Alena Kučerová, Foto: Internet