Důchodce a duchovní život – Horká a chladná

Autor článku: František Benda Myslitelé si už dávno kladou otázku, je-li člověk ke svému chování nějak předurčen, či nachází-li se pouze v neutrální poloze, ve které má možnost volby.

Bible – což byl u nás po dlouhá léta jediný povolený zdroji informací – se s tím vyrovnává tak, že lidé zpočátku žili bezproblémově v ráji, a teprve po požití jablka ze stromu poznání (dobrého i zlého) vpadli do světa duality. Tehdy si uvědomili jednak že jsou rozdílní, jednak že mají vždy dvě možnosti: cestovat nebo setrvat na místě, přiklonit se k dobrému nebo zlému a podobně. Zkrátka mohou svobodně volit. Volba dobrého slibuje životadárný rozvoj, volit zlé hrozí pádem do smrtelné spirály rozpadu, končící zánikem. To ještě neznamená, že volit je snadné. Situace není vždy zcela jednoznačná. Na scénu dost často vstupuje dilema těžkého rozhodování, kdy perspektiva rozvoje toho či onoho rozhodnutí vede k různým závěrům, od sebe ne dost dobře odlišitelným. To je odvěký problém každého bádání a činnosti. I nosné myšlenky podléhají jednoduché polarizaci, takže se snadno rozdělí na dva proudy, které se spolu dobře nesnášejí, a přece jsou oba docela dobře životaschopné.

V kardinálních rozměrech uvažuje málokdo, neboť takové příležitosti jsou dost ojedinělé. Ovšem s drobnými, až zdánlivě malichernými obměnami rozhodování se setkáváme denně a doslova na každém kroku.
Existuje tedy například reálná možnost zvolit si život v Bohu, nebo bez Boha. Každá z nich pak jde svou vlastní cestou, řídící se vlastními zákony, vyplývajícími z její podstaty. S rozvojem techniky se ale rozvíjí i možnost třetí, a to je hledání vlastní cesty. Z praxe je známo, že moderní technik musí znát při řešení svých úkolů nejrůznější dostupné a vhodné materiály i způsoby jejich možného zpracování, a to s cílem nalézt pro daný úkol optimální řešení. Není tedy divu, že současní hledači pravdy obdobně využívají moderní techniky k tomu, aby si opatřili nejrůznější informace, a to i z oborů třeba i zdánlivě protichůdných, z nichž by si pak sestavili vlastní postup cesty. Starodávná osvědčená cesta vyhledání osvíceného gurua, který by intuitivně poznal naše možnosti a přímo vhodnou cestu poradil, už dávno zanikla. Sice existují a také se i nabízejí různí učitelé, ale pro nesmírný zástup zájemců to ani zdaleka nestačí. Hromadná výuka na veřejných shromážděních má cenu právě tak jen orientační, na všeobecné uvedení do problematiky.

Útěchou zde zůstává velmi staré tvrzení, že je-li žák připraven, učitel se vždy najde. Nemusí se zjevit přímo jako fyzická osoba; po-učení může přijít i v podobě literární, nebo dokonce jen z náhodného setkání. Potom cosi zarezonuje a žák pozná, že to by mohlo být ono, byť třeba pouze v náznaku.

Těm, kteří se nasměrovali k duchovnosti, se nabízí několikero cest. Buď věří v nejvyššího Tvůrce, vůči němuž jsou v podřízeném postavení, nebo jsou přesvědčeni, že drobnou část tohoto Tvůrce nosí ve svém srdci, ovšem jakoby zaházenou a překrytou nesčíslnými hmotnými vazbami. V obou případech jsou jim nabízeny postupy, které by je měly přivést k jejich cíli, tj. k navázání kontaktu s tímto Tvůrcem, čili ke konečnému poznání.

Obě cesty jsou dávno známé a mnohokrát zevrubně popsané. Jedna je označována jako horká, druhá pak jako chladná. Horká je dlouhá, ale zato snadná, chladná nemusí trvat dlouho – záleží pouze na vytrvalosti a úsilí žáka.

Horkou cestu volí ti, kteří touží schoulit se do náruče Všemohoucího a neustálým ujišťováním o věrnosti se procítit do jeho co nejtěsnější blízkosti. Svým způsobem se tak zbavují vlastní zodpovědnosti, doufajíce v pomoc zvenčí.

Chladná cesta předkládá několik jednoznačně daných požadavků, které musí uchazeč splnit, aby jiskra božství, skrytá v jeho srdci, mohla zazářit a zapálit oheň svatého poznání. Zde má sice vše ve svých rukou, ale pomoci se nedovolá.

Těžko soudit, která cesta je výhodnější – rozhoduje subjektivní volba. Dost často jsou obě navzájem pomíchané, a to v různém poměru. I horká cesta obsahuje některé nepominutelné hodnoty, které je nutno dodržet, a chladná cesta bez odevzdanosti a víry, že vše správně vyjde, by byla nemyslitelná.
Za osvícenou mysl je pak považována ta, která v jakémkoli úsilí nemyslí pouze na sebe a na vlastní spásu, nýbrž současně usiluje – nikoli ovšem násilím – o osvícení svého co nejširšího okolí, a potažmo pak i celého světa.

Obě cesty se shodují také v tom, že se snaží vnímat sebe a své okolí. Sebe je možno chápat jako ojedinělou existenci (k čemuž lze nashromáždit mnoho důkazů), postavenou vůči okolí, které se může projevovat širokou škálou vztahů, od nenávisti přes lhostejnost až k vřelému přijímání, ale stejně dobře se lze cítit jaké jako nedílná součást tohoto prostředí, které žije a dýchá v souladu s námi. V obou případech jde o vnímání vlastního vnitřního Já a o vnímání vnějších objektů, které si žijí podle svého a s nimiž máme společné prožitky jen v ojedinělých případech.

Čím silnější je vazba na vlastní Já, tím více vystupují do popředí emoce. V důsledku toho narůstá nejen připoutání ke světským hodnotám, ale také strach z nezbytných překážek a nakonec i ze smrti. To ovšem podporuje rozvoj dalších činů a situaci to spíš komplikuje, než řeší. Nespokojenost a případně i utrpení se tím jenom zvětšují.

Ti, kteří věří v následnost existencí, což je východní cesta, v tom vidí důvod proč tyto další existence vznikají, a hledají cesty, jak jim – když už je nelze odsunout – alespoň bránit v rozvoji.

Zájemce o tu či onu cestu rozhodně nepochybí, věnuje-li svou pozornost několika nezbytným požadavkům.
U všech jevů rozeznávat je-li jejich zaměření pomíjivé či směřuje-li k nějakým vyšším duchovním hodnotám. Čím přízemnější vazba tím zhoubnější jsou její následky.

Pozorně posuzovat své touhy a přání, neboť ty jsou původci pozdějších činů. Zcela odvrhnout je sice nelze, ale jistá kontrola a úspornost jsou vždy na místě.

Předcházet by tedy měla kultivace myšlenkových přístupů, spočívající v kontrole vlastního myšlení, aby se do něj zbytečně nevedralo něco, co by vedlo jinam než k úspoře a odevzdání.

A poslední (last, but not least) je nezbytná žhavá touha po dosažení cíle této cesty.

Autor: František Benda, Foto: Internet