Důchodce a duchovní život – Přítel nepřítel

Autor článku: František Benda O nepřátelích se snadno můžeme domnívat, že jsou všude kolem nás. Nebezpečí nás ohrožuje se všech stran, takže se doporučuje být pozorný.

Dost dobře se ale nedokážeme bránit např. živelným pohromám nebo i menším, nezaviněným nehodám, nazývaným vis major. Také proti nevraživému chování některých našich spoluobčanů nemáme dost prostředků, neboť nevíme kdo si co proti nám vymyslí.

Je tu ale ještě nepřítel třetí, a to naše vlastní mysl. Prostě nedokážeme zabránit tomu, aby se v ní občas objevila myšlenka, se kterou bychom se nikde nepochlubili; nedokážeme nemít neobhajitelný sen; a zcela bezbranní jsme proti vulgarismům, se kterými se maně setkáme na ulici. Ty všechny jsou schopny se v naší mysli usadit a nějakou dobu se nevhodně připomínat, ať se nám to líbí nebo nelíbí.

Je zřejmé, že soubor našich nepřátel není právě zanedbatelný.

Ale je tu ještě druhá rovina, rovněž se týkající toho, co se odehrává v naší mysli. Je to rovina, na které se pohybují ti, kteří se odhodlali kráčet po nějaké duchovní cestě.

Tam se pak nepracuje s jakýmsi nepříjemným, překážejícím myšlenkovým balastem, nýbrž naopak se subtilními představami, které se snažíme do mysli implantovat a udržet je v ní co nejdéle.
Tato činnost, která tvoří základ duchovního života, ale naráží na řadu potíží. Největší spočívá v tom, že se násilím snažíme mysl převést na zcela jiný režim, než na který byla až dosud zvyklá: zatímco se až dosud proháněla libovolně a zcela nevázaně po nejrůznějších tématech, nyní má být připoutána k tématu jedinému, a navíc ji nutíme, aby u něj setrvala co nejdéle.

Znamená to otevřený konflikt, kdy přes všechnu vynaloženou snahu zvolená udržovaná myšlenka pomalu slábne a vytrácí se, aby na její místo potichu vstoupila jakási cizorodá myšlenka jiná, pro naši mysl zpravidla přitažlivější, která ji po chvíli úspěšně odstrčí a nahradí. To si po nějaké době samozřejmě s nelibostí uvědomíme a snažíme se ihned navodit původní stav. Ten ale netrvá zase moc dlouho a nechtěné divadlo se tak znovu a znovu opakuje.

Není divu, že se s takovým neuspokojivým stavem nehodláme smířit, takže se snažíme nalézt nějaké použitelné mechanismy, které by nám co nejčastěji připomínaly, že si máme všímat toho, co se v naší mysli právě odehrává a zavést tam znovu kýžený režim.

Není snadné zařídit si takové připomínání. V zachovaných spisech světců lze nalézt hořké nářky nad nesnadností udržet v mysli Boží jméno a nepodlehnout svodům ďáblovým (jak to tehdy chápali), který úspěšně odváděl jejich pozornost někam jinam, zpravidla k nějakému druhu pokušení.
Dnes to na satana už nesvádíme (i když jako pomocný prostředek je taková představa docela dobře použitelná), nýbrž se držíme připomínek, že je se při soustřeďování a meditaci nutno vyzbrojit svatou a nekonečnou trpělivostí.

Jako docela dobře použitelná pomůcka se – kupodivu – nabízí náš odsuzovaný nepřítel. Je to přece on, kdo nám samozvaně nastrkuje co chvíli do myšlení něco, s čím nesouhlasíme a snažíme se to co nejdříve vypudit. Pak stačí svázat pouze tyto dva myšlenkové stavy, a kdykoli se objeví onen nežádoucí, brát jej jako připomínku, kam se má naše mysl vlastně obracet. Zabíjejí se tím vlastně dvě mouchy jednou ranou: jednak nemusíme uvažovat, jak odstranit jev nežádoucí, jednak se dostaneme na tu správnou kolej, kde jsme chtěli už od začátku být.

Myšlenka to není nikterak objevná – naše historie nám zachovala příběh svatého Prokopa, který údajně oral čertem. Na dobovém vyobrazení vidíme velebného kmeta, an třímá kleče pluhu, do kterého je místo zvířecího potahu zapřažen čert. Chlupatému rohatému se to zcela zjevně nezamlouvá, ale zřejmě nemá jinou možnost, takže vykonává to, co mu bylo poručeno.

Alegoricky se tu připomíná, že představitel zla může být vhodnou přesmyčkou přinucen, aby udělal také něco dobrého, v tomto případě vyoral brázdu, do které může být zaseto něco užitečného, tedy směřujícího ku prospěchu .

Nabízí se ovšem otázka, je-li možný i případ, ve kterém se situace obrátí, tj. dobré úmysly se zhatí ve prospěch zla. Ani o takové případy nebývá nouze. Vedou k nim upřílišněné snahy, které prosazují vlastní přehnanou dobročinnost bez ohledu na stav, ve kterém se nachází právě obdarovávaný. Takto zaskočený darem, po kterém možná ani netouží a který mu bude spíš překážet než prospívat, se navíc zpravidla dostane do situace, kdy musí za nežádaný dar ještě poděkovat. Navíc pak může nastat nepříjemné hledání jak se jej zbavit, a to ještě tak, aby se to dárce nedozvěděl a neurazil se.

Tajemné jsou hlubiny našeho polarizovaného světa. Někdy se nám v nich podaří najít i nějakou tu výhodu, jindy se zase máme co ubránit neočekávaným výpadům.

Autor: František Benda, Foto: Internet