Důchodce a duchovní život – Tapety

Autor článku: František Benda Jak rádi kritizujeme své bližní, že nejsou normální! Co je to ale normální? No přece to, co děláme my – není to snad jasné?

Jsou rodiny, kde se muzicíruje a považují to za normální. Či snad ne? V jiných rodinách učí děti modlit se a vodí je v neděli do kostela. To se přece dělo odjakživa, takže je to normální (aspoň podle nich). Jinde se zase kouří, pije a fetuje, což je také považováno za normální. Zkrátka jak kde. Každá rodina si během let společného soužití vytvoří určitý modus, který považuje za normální.
Z toho vyplývá obecný poznatek, že normalita v tomto oboru neexistuje. Vše se odehrává v čistě subjektivní rovině.

O vytvoření jakési normality nebo alespoň vzorového chování se mnozí pokoušeli již velice dávno. Navzdory tomu, že tu i onde nalezli příznivý ohlas (někdy pravda dosažený i násilím), k hromadnému souznění zatím nedošlo nikde. Zůstává pak otázkou, je-li něco podobného vůbec možné. Asi spíš ne než ano.

Mnohem pohodlnější je vytvořit si svůj vlastní svět, ve kterém se nám žije příjemně a můžeme se v něm pohybovat pohodlně a s naprostou samozřejmostí. Že se to někomu nelíbí, nebo že nás kritizují, je nám pak srdečně jedno.

Žijeme si spokojeně jako ve svém pokoji, který jsme si podle svého gusta vytapetovali obrázky naší mysli vítanými, takže ať se naše oči obrátí kamkoli, vždy se potěší.

Ne vždy se ale každému podařilo najít takový vzorek tapet, který by mu zcela vyhovoval. Když zjistil, že na to vlastními silami nestačí, hledal pomoc. V normálním světě se to moc nedařilo (jinak by to přece zvládl sám), čili bylo se nutno poohlédnout po jiných možnostech, které by nabídly pomoc.

Tu přicházely v úvahu buď spásná síla od božstev, neb naopak síly temné. Božské síly jsou obtížněji získatelné, neboť bozi za svou pomoc očekávají od člověka všeliká odříkání. A dosáhnout zisku za cenu nějaké námahy, to se dost nechce. Zvláště je-li toho možno dosáhnout jinak a snadněji.

Staré báje nám vyprávějí, že taková možnost existuje: upsat se ďáblu. To je ta síla temná. Postup je v podstatě jednoduchý a snadno zvládnutelný: stačí přivolat ďábla (který je – jak známo – neustále po ruce ve snaze ochotně přispět k čemukoli špatnému), dohodnout s ním podmínky, které z naší strany mohou být nejrůznějšího druhu, kdežto z jeho strany jde pouze o to upsat mu svou duši. Pak už jen onen nezbytný, ne sice právě příjemný, podpis vlastní krví – a je hotovo. Vlastně vytapetováno. Kamkoli se pak podíváme, což nemusí být právě v onom našem soukromém pokoji, všude vidíme vhodnou příležitost pro své záměry.

Hudebník slyší v přírodě pouze libé tóny; básníkovy myšlenky se samy formují do veršů; zloděj okamžitě pozná, co by se kde dalo snadno odcizit, kdežto chamtivec už z dálky zavětří i malou mezeru v zákoně a přispěchá jí využít. Mají to prostě v krvi, jakkoli se v současnosti patřičný ceremoniál už asi sotva odehrával. Dá se toho docílit přece i jinak a jednodušeji.

Přání je otcem myšlenky a od té k činu už nebývá daleko, zvláště je-li podložena dostatečnou motivací. Funguje to ale i obráceně: dostatečná motivace je schopna navodit právě takové nápady, které zapříčiní činy, vedoucí k jejímu naplnění.

Poustevníci, kteří se odhodlali k zřeknutí se všeho světského, se odtahovali do míst, kde se zjevné a očividné tapety nedaly dost dobře použít. Zcela bez výzdoby však jejich skrovné příbytky nebyly, jenomže zde šlo o nejjednodušší obrazce, nevyvolávající žádné škodlivé emoce.
Záleží tedy pouze na nás, jakým prostředím se obklopíme, jaké tapety si opatříme. Okolnosti nemusí být ovšem našemu snažení příznivy tak, aby nám přímo hrály do noty, avšak dostatečně silná myšlenka, podporovaná trpělivým opakováním, má mnohem větší naději na úspěch než bezmocné odevzdání a putování po těch nejjednodušších, od četných davů dávno vyšlapaných cestách.
Chce to zkrátka jenom ty vhodné tapety, a polovina práce je již hotová.

Autor: František Benda, Foto: Internet