Důchodce a duchovní život – To se nedá pít

Autor článku: František Benda Je to drobná příhoda z velmi starého divadelního kusu. Hlavní postavou je v ní postarší dáma, která se zhlédla v jednom seladonovi a rozhodla se zapříst ho do svých tenat.

Po řadě promyšlených přibližovacích manévrů, které ostatně tvoří hlavní náplň této kdysi populární veselohry, se jí podařilo pozvat ho do svého budoáru. K této příležitosti připravila i honosné pohoštění. Jelikož o své oběti věděla, že se ráda napije, stala se součástí stolu i láhev s jakýmsi alkoholickým nápojem.

Návštěvník, který nepohrdne žádnou příležitostí, aby si mohl užívat života, s nadšením přisedne a dá se bezostyšně do konzumace. Svá sousta zalévá nápojem z připravené karafy, z níž mu ostatně hostitelka vytrvale nalévá. Po chvíli si pak už nalévá sám a tváří se nadmíru spokojeně, což jeho hostitelku zcela viditelně těší.

Svou radost dokonce projeví tak, že prozradí: „To jsem ráda, že vám ten likér chutná – sama jsem jej připravovala“.

V tu chvíli host zpozorní a nedůvěřivě se na ni podívá. „To jste dělala vy? Já piji a vůbec neochutnávám“.
Znovu si naleje, pozdvihne sklenku, pozorně ji prohlíží proti světlu, opatrně k ní přičichne, lehce usrkne – a s nechutí ji odstrčí. „To se nedá pít“, řekne pak otráveně.

Je to vesele napsaná scéna, která u diváků probudí náležitý ohlas. Je to jako ze života.

Jako ze života, skutečně. V kolika případech něco dlouhodobě a vytrvale popíjíme, aniž jsme předem pozorně ochutnali! Někdy na velké ochutnávání ani není, pravda, moc času, prostě musíme vzít událost tak, jak přišla a řešit ji. Jindy ale děláme něco jen tak ze zvyku, protože to dělají všichni, protože to je móda, protože to tak dělala maminka i babička, protože tak je to v naší rodině zvykem, protože se to má, protože … vždy si něco najdeme.

A pak se z nějakého důvodu zastavíme, zpozorníme, uvážlivě „ochutnáme“ náplň svých současných dní, a dost možná z něčeho i nenápadně vycouváme.

Ne vždy se to musí podařit, občas musíme třeba pokračovat takřka proti své vůli, ale i tak jsme už opatrnější, abychom nezabředli do míst, která by nás neuspokojovala.

Pořekadla to připomínají, jako „Každý svého štěstí strůjcem“ nebo „Jak si kdo ustele, tak si lehne“. Kdo se tím ale řídí? Okamžitý požitek nebo zisk snadno převládne nad chmurnou představou vzdálené budoucnosti, ve které se pak už jej připomíná „Pozdě bycha honit“.

Moudří jsme zpravidla teprve ve vzpomínkách, kdy se už nedá nic změnit. Zkušený prý ví pouze to, co nemá dělat. A přesto se o to znovu a znovu pokouší.

Autor: František Benda, Foto: Internet