Malý český rybník

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Všimli jste si, že redaktoři a kritici celorepublikových novin a časopisů informují čtenáře o českých spisovatelích způsobem, ze kterého je každému jasné, že u nás existuje pouze jeden spisovatel? Nemusím ho jmenovat, všichni ho znáte, protože se nejvíce píše jenom o něm.
S kolegy spisovateli, o kterých se, stejně jako o mně, nepíše, jsme už dávno přišli na to, proč tomu tak je. Česko je malý rybník a na víc spisovatelů v něm prostě není místo a tak novináři na jiné spisovatele neupozorňují. Proč, když mají svého osvědčeného?
Říkají si, co kdyby čtenáři začali kupovat ty jiné a nekupovali by našeho spisovatele, o kterém furt píšeme, protože víme, že čtenář si o něm zaručeně rád přečte, protože, díky nám, jiné spisovatele nezná a znát nechce! Čtenář čte rád o tom spisovateli, kterého zná, protože čtenář je primitiv a pochopí jenom to, co se mu neustále omílá – to si pravděpodobně myslí většina našich redaktorek a redaktorů.
Jeden spisovatel a dost. A že někteří pisálkové píší stejně dobře a možná i lépe? No a co? Náš čtenář je nezná, tak o nich psát nebudeme. Začarovaný kruh.
Například v červenci 2002 se moje kniha, KDYŽ SE ŽENA SVLÉKÁ, umístila v knihkupectví v Klatovech na druhém místě v žebříčku nejprodávanějších knih. S radostí jsem si o tom přečetla v MF DNES a poslala jsem do Klatov děkovný pohled, s číslem mého telefonu.
Za pár dnů mi zavolali. Že prý nahlásili, že moje kniha je nejprodávanější, tedy na prvním místě, ale MF DNES otiskla, že na prvním místě je onen spisovatel, o kterém se zmiňuju.
Chápu, že patřím mezi spisovatele, kteří neexistují, i když jsou na mě pořadníky v knihovnách a každý měsíc jezdím minimálně na tři besedy. Fakt to chápu. Jsme malý český rybník a redaktoři a kritici… atd.
Ale nepochopím jednu věc. Na podzim 2005 mi vyšla čtrnáctá kniha, Když nemám, co jsem nechtěla. Pan nakladatel ji chválil, prý je ze všech mých knih nejlepší, a já si to myslela také. Tak jsem vytáhla desky, kam si ukládám zajímavé novinové články, kritiky, úvahy, nebo poznámky, čím mě kdo zaujal. Dělám to proto, abych mohla těmto lidem poslat svou knihu. Jako poděkování.
Těch jmen bylo třicet. Kritici, šéfredaktoři, šéfredaktorky, redaktoři, redaktorky, spisovatelé, vydavatelé, herci, muzikanti, lidé mediálně známí, sympatičtí, chytří, zajímaví – české osobnosti, které skoro všichni známe. Poslat jim moji knihu byla pro mě čest. A podotýkám, nic jsem od nich nechtěla!
Napsala jsem tedy do třiceti knih věnování, přiložila krátký dopis, ve kterém jsem poděkovala za to, čím mě tito úžasní lidé během posledního roku zaujali, popřála jsem jim příjemné dny, zadoufala jsem, že se jim moje kniha bude třeba trochu líbit a napsala jsem svůj e – mail.
Víte, kolik z nich mi odpovědělo?
Nikdo.
Řekla jsem si, že podobnou blbost už nikdy neudělám a obdarovávám svými knihami lidi, kteří mi udělají radost. Jako třeba svého pana gynekologa v kolínské nemocnici (www.nemocnicekolin.cz).
Když mi oznámil, že jsem v pořádku a že je tam jenom to, co tam být má, vytáhla jsem z kabelky svou knihu a začala mu psát věnování. Byl tak překvapený, že se ještě teď musím usmívat!
„To je jak v seriálu, Ordinace v Růžové zahradě! To je, jako by to někdo narežíroval! Není tady někde kamera? To snad ani není pravda! Já od vás dostanu knihu?!“
P. S. Zítra jdu na alergologii. Hádejte, co vezmu svému panu doktorovi Beranovi..

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12