Pan Kosprd

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Na babiččině šicím stroji Singer jsem se naučila šít kolem patnácti let. Moc jsem si do toho mluvit nedala, jako ostatně do ničeho, a vzpomínám si, jak babička v kuchyni vzdychala a stěžovala si mamince, že jí stroj zničím, že na něj šlapu, jako kdybych šlapala zelí…
Možné to je, ale modely, které jsem si ušila, byly úžasné! Když babička za několik let odešla, její singrovka mi zůstala a dělala mi dlouho radost. Před několika lety ale začala stávkovat a od té doby sloužila v našem bytě jenom jako dekorace.
Před rokem přišly Vánoce a s nimi každoroční starost, kam postavíme stromeček.
Náš hyperaktivní jezevčík Athos totiž stále, i ve svých pěti letech, považuje stromeček za vetřelce, kterého musí co nejrychleji zdemolovat. A tak začaly každoroční přesuny kytek a křesel, ale tentokrát se nám pořád nedařilo vybrat nejvhodnější místo, na které by se Athos tak snadno nedostal.
„Nechceš ten šicí stroj do pracovny?“
Pan Fuchs mi navrhl něco, po čem jsem toužila už dávno. Mít šicí stroj po babičce ve své pracovně, v bytě, kam babička chodila na návštěvu ke své příbuzné, to byl můj sen. Takže jsem se zatvářila odmítavě a až po chvíli přemlouvání, jsem nerada kývla.
„No tak tedy jo… ale nadšená z toho nejsem.“
A tak začal na mé psaní koukat šicí stroj a s ním i moje babička. Bylo to úžasné. Trvalo to měsíc. A pak babička začala hudrat, že je její singrovka rozbitá, a hudrala a hudrala, až jsem se rozhodla, že jí udělám radost a nechám ji opravit.
V roce 1965, když jsem na ní začala šít, jí bylo minimálně padesát let. A co si vzpomínám, babička ji nijak zvlášť neudržovala. Vlastně až pan Fuchs ji natřel a promazával. Takže mému milému šicímu stroji může být víc jak sto let, to by si tedy pořádnou prohlídku zasluhoval!
Zjistila jsem, že staré šicí stroje opravuje pan Kosprd ze Sendražic a domluvila jsem se s ním, kdy se na moji singrovku přijde podívat.
Přišel. Sedl si k ní, začal hned pracovat a já poprvé v životě viděla, co to je, když se řekne zlaté české ručičky… Chvíli jsem ho pozorovala, a pak jsme si začali povídat. Napsala jsem si jeho jméno na lístek, abych ho nezkomolila, protože bylo zvláštní a líbilo se mi, a tak jsem mu to hned řekla. Ani nezvedl oči od práce, jen se usmál.
„Já jsem už jediný Kosprd, děvenko, všichni moji příbuzní si jméno zkrátili na Kosa, já ne. Narodil jsem se jako Kosprd, umřu jako Kosprd.“ Když skončil, kývl na mě. „Tak, děvenko, pojďte si to vyzkoušet.“
Panu Kosprdovi se podařilo to, co se nepodařilo mé babičce před čtyřiceti lety. Pokorně jsem si sedla k šicímu stroji a krok za krokem jsem předváděla, jak na singrovce šiju a pan Kosprd mi říkal, co dělám špatně. A že toho bylo!
Naučil mě, jak mám správně zakládat vrchní i spodní nit, a co mám udělat, když stehy nejsou, jak mají být. Ukázal mi, do jakých míst mám kapat olej, a jak mám stroj uložit, když na něm nepracuju. A také mi opravil prstýnek, který mi několik řemeslníků, včetně pražských, vrátilo jako neopravitelný.
A tak touto Fuchsovinou vzdávám hold panu Kosprdovi ze Sendražic a přeju mu, aby mu ještě dlouho sloužily nejenom jeho zlaté české ručičky, ale i jeho nohy.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12