1960 a 2009

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

V roce 1960 mi bylo krásných, ale nevědomých deset let a v roce 2009 mi bude krásných, skoro vševědoucích padesát devět.
Narodila jsem se v roce 1950, v Husově ulici č. p. 49. A od září 1957 jsem chodila kolem hotelu SAVOY do Školské ulice, kde byla moje 3. ZŠ. Byla, protože ji v osmdesátých letech zbourali a postavili novou.

Většinou jsem chodila dřív, postávali jsme kolem školy a čekali, až pan školník ve tři čtvrtě na osm odemkne vysoké dveře s velikou klikou, a my se poženeme jako stádo po schodech do šaten.
Od šesti let jsem chodila do knihovny (www.knihovnakolin.cz) a pořád jsem četla, přes den zalezlá někde v koutku, večer v posteli, s baterkou pod peřinou. Televizi jsme neměli, poslouchali jsme rozhlas, ale hlavně se u nás doma povídalo. Maminka, babička, její sestra, jedna teta, druhá, třetí, samé ženské, které psaly svým vyprávěním do mé duše ságy. To byly moje seriály, moje romány na pokračování.
Když ve škole některý učitel chyběl, přišel jiný a řekl, chcete si něco číst? Kdo má nějakou knihu? Vždycky jsem to byla já. Sedla jsem si před lavice a hodinu jsem spolužákům předčítala.

Nevím, jak a kdy to začalo, ale jednou ráno jsem čekala před zamčenou školou, kolem mě stálo asi deset dětí, a já jim vyprávěla něco, co mohl být film, který jsem viděla, rozhlasová hra, kterou jsem slyšela, ale spíš to byla kniha, kterou jsem četla, a něco, co jsem si vymyslela.

Děti poslouchaly ani nedutaly, druhý den na mě zase čekaly, pamatovaly si, kde jsem skončila a jelo se dál. Byl to nekonečný příběh! Kdyby se mi přihlásil některý z mých posluchačů, byla bych moc ráda!

Máme rok 2009. Každé ráno chodím s naším Atíčkem pro noviny přes zálabský park, do trafiky vedle samoobsluhy. Už několik let v parku postávají školáci, pokuřují a pokašlávají.
„Nedala byste mi cigaretu,“ zkouší to na mě občas a já s úsměvem vrtím hlavou.
„Ne ne, miláčku. Nedala. To je trestné! To by mě také mohli zavřít! Ještě ti nebylo osmnáct! A není to zdravé!“ Loudí na mně proto, že si v parku dávám svoji ranní cigaretku. Ano, vím, že to není zdravé, ale doma nekouřím, prosím! Kouřím jenom venku!

V každém případě, když mi bylo tolik, kolik je dnešním dětským kuřákům, stála jsem se skupinkou dětí před školou ve Školské ulici a vyprávěla jim román na pokračování, který jsem každé ráno psala ve své fantazii jenom pro ně.

Nikoho z nás by nenapadlo si zapálit! Zavřeli by nás do polepšovny! Dostali bychom pětku z mravů! Rodiče by se nás zřekli! Na ulici kouří jen prostitutky! To mi říkávala maminka i babička a obě nazývaly tyto dámy ostřejším slovem…

Školáci roku 2009 před tím, než jdou do školy, sice kouří, ale všimla jsem si, jak jsou rádi, když se s nimi někdo dospělý zastaví a povídá si s nimi.

Před rokem touhle dobou se v parku scházela partička, která mi od září chybí. Byli to deváťáci a skoro ze všech jsem vytáhla, co budou po škole dělat.
„Já se budu učit kuchařem, vybrala mi to máma,“ hlásil mi jeden, a zatímco se ostatní chechtali, já obdivně zvedla palec.
„To je super! Uč se anglicky a můžeš pracovat po celém světě!“ Hrdě se napřímil.
„Máma mi to taky říká!“

I ostatní děti se chlubily, kam půjdou a nakonec jsem se zeptala kluka, který důležitě pokuřoval a mlčel.
„A co budeš dělat po škole ty?“ Dospěle si odplivl a pak mi nastínil svou budoucnost.
„Nic. Budu se válet doma, chlastat a čumět na bednu.“
Původně jsem chtěla ukázat, jak byli v roce 1960 jiní školáci než dneska. Ale už při psaní jsem si uvědomila, že rozdíl mezi nimi není zase až tak velký. I když ti dnešní školáci jiní jsou, v něčem zůstali úplně stejní, jako jsme byli v roce 1960 my.

V každé době děti potřebují, aby se s nimi mluvilo. Aby věděli, že někoho zajímají. Že někdo poslouchá, co říkají. Že je má někdo aspoň trochu rád. Že jim někdo věnuje chvíli času. Doma i ve škole.
A v každé době, ať je rok 1960 nebo 2009, mají některé děti smůlu. Nikdo na ně nemá čas.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12