Důchodce a duchovní život – Mávání

Autor článku: František Benda Mávání rukou a jednoduché. „Pa pa“ je dost často to první, co se snažíme naučit své nové batole. Když se mu pak podaří zvednout ručku, sevřít prstíky do pěstičky a ze sevřených rtů vyrazit něco, co se tomu „Pa pa“ jakž takž podobá, jde zvěst o tom po celém příbuzenstvu, jakého že to máme šikovného potomka.

Akt mávání při loučení nás pak provází po celý život. Někteří si z něj udělali celý obřad a dávají si na něm okázale záležet. Mává se netoliko rukou, což se zdá příliš prosté; ruka se tedy vyzbrojuje šátkem nebo širákem, a mává se usilovně tak dlouho, dokud je dopravní prostředek se vzdalující se osobou ještě v dohledu. Vždy je to ale symbol loučení se s něčím, o čem máme důvod se domýšlet, že se to už hned tak nevrátí.

Zcela jiné pocity vyjadřuje mávnutí rukou nad něčím, co nepovažujeme za hodné své pozornosti. Prostě nám to nestojí za to. Tak nad tím mávneme rukou – a je to. Víc se o to nezajímáme.

Tomu se pak silně podobá rozsudek nad některými myšlenkami v oboru duchovního usilování. Tam je zpracovávání myšlenek ústředním bodem zájmu, což se projevuje v jejich pečlivém třídění. Pak se ale zjistí, že jen tak nad něčím mávnout rukou není vůbec jednoduché.

Cokoli se kdy v lidském počínání stalo, mělo svůj původ v nápadu, vyjádřeném myšlenkou. Tu se posléze buď podařilo realizovat, čím vznikl nový útvar, zpravidla schopný života, což jej automaticky učinilo zdrojem dalších neodbytných myšlenek, nebo byly pro nezájem odsunuty do zapomenutí.

Takový případ, jakési ano nebo ne, je ale příliš primitivní, než aby bylo nutno se jím podrobněji zabývat. Skutečná situace je často nepříjemně složitější. Do mysli často vstupuji skutečnosti, které se vtírají svou naléhavostí, neboť popisují nějaký fakt, který se nám snaží narušit náš až dosud poklidný život. Ne vždy je možno nad ním jen tak prostě mávnout rukou a čekat až nenávratně zmizí v dáli. Je tu v celé své syrovosti a čeká na řešení. Čeká, jak se zachováme.

Odnepaměti odcházely skupiny mnichů nebo jednotliví poustevníci do samoty, vzdálené běžnému kvasu společnosti, hlavně proto, aby vyloučili ze svého života případy, které by je stavěly před podobná, obtížná řešení. Tento nápad, všemu se prostě vyhnout, nemusí být ale vždy právě šťastný; záleží na vnitřním postoji k vlastnímu myšlení a k jeho produktům – vlastním myšlenkám. V ruchu městského života se můžeme snadno ocitnout před velikými problémy, v tichu samoty ale mohou i malé potíže narůst do neúnosné velikosti, pokud neovládáme své vlastní myšlení. Před svými myšlenkami prostě nikam neutečeme. Vlastně si je nosíme stále s sebou.

Je samozřejmé, že existují lhostejné a ledabylé povahy, kterým je jak se říká všechno jedno. Jiní se zase často zcela bezdůvodně trápí i nad malichernostmi, a radit jim, aby nad nimi pouze mávli rukou, by se nesetkalo s úspěchem.

Má-li být naše mávnutí rukou nad něčím úspěšné a také prospěšné našemu dalšímu konání, musíme předpokládat nebo věřit, že žijeme v jakémsi systému, který vytváří dění kolem nás, a jestliže nad některým jeho úradkem mávneme lhostejně rukou, svým vlastním způsobem zařídí, že se této starosti spolehlivě zbavíme. Východní filosofie se netají s představou, že veškeré dění je tak jako tak bezpodstatné, tj. že nemá pevně určitelného původního konatele, takže jestliže nad něčím lhostejně mávneme rukou, má to v podstatě stejný význam, jako kdybychom se nad tím bůhvíjak trápili. V obou případech je to nepodstatné. Je proto podle ní výhodnější volit tu méně stresující variantu. Naše dílčí problémy jsou totiž vůči celosvětovému dění považovány za natolik malicherné, že nestojí ani za to mávnutí rukou.

Ti, kdo se podobným představám brání, jsou odsouzeni k prožívání – někdy dost strastiplnému – všech situací, které je v životě po-tkají. Z toho pak vzniká ona všem dobře známá pestrost života.

Odmávnutí něčeho rukou je proto lépe vyložit si tak, že v žádném případě nepohrdáme nějakou situací, neboť její působení (ať už jakékoli) přece jen dále trvá, nýbrž se snažíme, aby v naší mysli nevyvolala zbytečné emoce, které by nám mohly uškodit více, než situace, která je vyvolala. Není to snadné, navodit takový stav; vyžaduje to předcházející dost dlouho trvající cvičení. Proto je také velmi obtížné radit něco podobného těm, kteří se náhle ocitli v nějaké nepříjemné situaci. Stejně bychom si nevěděli rady s nemocným, u kterého se dostavily příznaky dlouhodobého zanedbávání životních pravidel, a on by po nás najednou chtěl, abychom jej všech potíží rázem zbavili a uzdravili ho.

Nabízí se představa, že by bylo prospěšné zájemce předem vyškolit a upozornit je na hrozící nebezpečí. Problém je v onom slově „zájemce“. Ti, kdo se zajímají, si svou cestu dokáží najít sami; ti, co se nezajímají, jsou prostě odsouzeni počkat na to, co se jednou neodbytně dostaví.

Už dávno se ví, že všechna mravoučná kázání poslouchají téměř výhradně ti, kteří je vlastně ani nepotřebují. Dokonce mnozí z nich by dokázali pronášet něco podobného sami.

Autor: František Benda, Foto: Internet