Důchodce a duchovní život – Mluvení

Autor článku: František Benda Mluvení je jednou z činností, které nás odlišují od ostatních živých tvorů. Je nepochybné, že ti se také nějakým způsobem mezi sebou dorozumívají, ale mluva to v našem slova smyslu není.

Jak to dělají, na to se názory liší, ale že si něco takového za věky svého vývoje vyvinuli, je zřejmé. Proto také je možno vysledovat snahu této jejich řeči porozumět již velice dávno. Pohádek o tom, že se to občas někomu podařilo, je bezpočet. Dokonce vznikl zvláštní žánr – bajky, ve kterých zvířata pronášejí různá moudra pro poučení lidí.

Mluva je neutrální nástroj, kterého lze mnoha způsoby využít, ale také zneužít. Je schopna učit, těšit, povzbuzovat i konejšit, ale stejně tak dobře i lhát, obviňovat nebo zavádět na scestí. Prostě si ji každý může přizpůsobit, jak se mu zlíbí.

Pro svou snadnou použitelnost ale také snadno prozradí mnohé o tom, kdo mluví. „Když někdo nemyslí, poznáme, co si myslí“ zní stará moudrost. Může se pak obléknout sebe vybraněji; může si nacvičit dokonalé vystupování; jakmile promluví, je často vše ztraceno.

Zřejmě již dávno vzniklo přísloví: „Kdybys byl mlčel, zůstal bys filosofem“. Popisuje vážnou debatu, při které jeden z přítomných stále mlčel. Byl proto považován za nejmoudřejšího filosofa, který se pro svůj nadhled nezúčastňuje plytkých rozhovorů. Jakmile ale promluvil, bylo vidět, že projednávaným věcem vůbec nerozumí.
Někdy je snaha nahradit nedostatek myšlenek přemírou pronášených slov. Tak vznikají známá klišé, která se snaží být hluboká, ale v podstatě nic neříkají.

Mluva dokáže být jemná, lahodná, dojímavá, ale také dvojznačná až dvojsmyslná, obhroublá nebo vulgární. Vzdělanost se pozná podle množství známých výrazů, moudrost pak podle jejich uvážlivého výběru.

Sebeovládání pak podle jejich střídmosti.

Vypráví se o státníkovi, který tvrdil, že mluvit spatra bez přípravy dokáže několik hodin; na hodinový projev že by potřeboval pár minut rozvažování, kdežto článek o deseti větách by chystal nejméně měsíc.
Duchovně a filosoficky založení myslitelé si už dávno uvědomili nebezpečí přemíry slov. Do mlčení se halí celé mnišské řády. Je otázkou, nakolik a čemu taková činnost pomáhá. Občasné omezení mluveného projevu je jistě prospěšné, však se také tvrdí že „mlčeti zlato“. Ale praktickému životu to příliš nesvědčí. Na jednom jógickém soustředění, v den, kdy bylo takové mlčení předepsáno, jsem měl v kuchyni službu se známou lékařkou drobnější postavy. Když jsme měli spolku vylít třicetilitrový hrnec plný vařící vody, musel jsem zákaz porušit – jinak by nás byla snaživá paní doktorka opařila oba.

Jestliže je uvážlivé omezení pronášených slov prospěšné, pak stejně rozvážné omezení vnitřní mluvy, tj. myšlenek, je pro duchovní život naprosto nezbytné. Kristus přímo vyzývá „Učte se ode mne, neboť jsem tichý“; jóga má tento požadavek již ve svém základu výrokem „Jóga je zastavení změn mysli (tj. myšlenek)“, kdežto Buddha vybízí jednak k vyloučení všech zbytečných řečí a pomlouvání, jednak jeho duchovní disciplína je mlčením přímo podmíněna.

Mlčení představuje bezprostřední přechod ze světa naplnění do světa prázdnoty. Ovšem výraz prázdnota je – jmenovitě pro nepoučené – příliš silný, takže je nutno začít s něčím jednodušším. Každé rázné rozhodnutí naráží na řadu praktických potíží, pročež je rozumné hledat jakousi vyhovující cestu, ve které se staré zvolna opouští a nové ještě zcela nedosahuje. Spěch je zde vysloveně na škodu.

Jedná se o živou záležitost, zasahující do všech oblastí života. Každý si v ní musí vyhledat svou vlastní cestu, kterou pak ještě musí průběžně upravovat podle nových podmínek, které před ním vyvstanou.
Bez trpělivé vytrvalosti, sebeovládání a ustavičné kontroly probíhajícího procesu se ovšem neobejde.

Autor: František Benda, Foto: Internet