Důchodce a duchovní život – Strach

Autor článku: František Benda Strach je velice nepříjemná a často i nebezpečná emoce. Není-li zvládnut, nebo alespoň oslaben, dokáže v kritických okamžicích i zcela ochromit jednání, které by za jiných, klidnějších okolností, mohlo proběhnout víceméně hladce.

Jeho slabším odvarem je obava, ale ta nemívá tak zhoubné následky. V ní je částečně obsažena naděje, že se nenaplní naše katastrofální prognózy a že vše nakonec dopadne buď zcela dobře, nebo alespoň snesitelně.

Ne nadarmo se říká, že strach má velké oči. Jestliže se něčeho opravdu bojíme, vykreslujeme si zpravidla budoucnost v těch nejčernějších barvách. Snad je to dáno neblahou zkušeností, nebo je to preventivní ochrana před tím, kdyby se situace přece jen vyvinula skutečně katastrofálně, aby ten emoční náraz nebyl tak prudký. Pak je v tom závěrečném zjištění „Já to věděl“ tak trochu útěchy.

Nějaká naděje na lepší konec tu nemá vůbec možnost se uplatnit. To je celkem zajímavé, neboť je to právě naděje, kdo by mohl proti strachu dost účinně bojovat. Ale ta se jaksi v naší vnitřní výbavě nenachází, zatímco strach číhá na každém kroku.

Dokonce i v případě, že si uvědomujeme, jak by nám dokázala prospět, ji nedokážeme uměle vyvolat.
Existují sice lidé typu nebojsa, kteří si z nejasných hrozeb pranic nedělají, nebo se na ně dokonce těší a případně je i vyhledávají, ale všeobecný jev to není. Strach má široké pole působnosti.

Pakliže by se přece jen jednalo o dodání vnější naděje, není situace tak ztracena. Už od nejstarších dob se o něco podobného starala náboženství. Předpokladem ovšem bylo, aby jedinec, kterému má být pomoženo, byl toho kterého náboženství vyznavačem. Vychází se z víry, že existuje nějaká bytost s nadpřirozenými schopnostmi, která má moc zasáhnout do přízemních lidských záležitostí a obrátit je ve prospěch žadatele, prosebníka nebo dokonce mága.

Běžně se totiž prostí lidé obraceli o pomoc k patronům, různým bohům či dokonce k instanci nejvyšší. Nechyběli ani zaříkávači, mágové a šamani, kteří byli přesvědčeni, že ovládají tajné praktiky, umožňující tyto bytosti do jisté míry ovládat. Taková víra trvá dodnes.

Že tyto praktiky většinou nezapracovaly podle přání, bylo na bíle dni. Zůstala tedy pokorná prosba o slitování a smilování, jakkoli ani zde nebyl úspěch předem zaručen. I když to ani tak nevyšlo, zbyla aspoň útěcha, že bylo vykonáno vše, co bylo v lidských silách a mohlo dojít k pokornému usmíření se situací.
To našlo výraz v útěšném „Bůh dal, Bůh vzal, budiž jméno Boží pochváleno“, nebo ve velmi starém žalmu z Bible (37,5): „Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději; on zajisté všechno spraví“.
Žádný z těchto způsobů ovšem nedokáže změnit sled událostí nebo odvrátit nebezpečí. To se blíží podle svých vlastních, nám zpravidla neznámých zákonů. Doporučované návody pouze přinášejí útěchu, že snad nebude vše tak zlé, a že snad i nalezneme dost sil všemu úspěšně čelit.

Jakkoli se dokážeme podobnou útěchou vybavit, zpravidla se těžko ubráníme různým tělesným projevům, které pocit strachu provázejí. Od zblednutí přes bušení srdce, nepříjemného pocitu kolem žaludku až k případnému ochromení údů.

To vše má být – z dávných dob dochovaná – příprava na obtížné rozhodnutí při střetu s opravdu velmi vážným nebezpečím, vyjádřené jako „útoč nebo uteč“. K tomu musí dojít zpravidla ve velice krátké době, pokud na něm závisí další život ohroženého.

Jiná situace nastane, jde-li o nebezpečí, blížící se pomalu a neodvratně, o kterém nevíme, jakou silou a čím se nás pokusí překvapit. Pak nezbývá než se pokusit připravit na všechny eventuality, které si dokážeme představit. Dobré služby v takových případech může prokázat nezúčastněná, ale dostatečně informovaná osoba, vystupující v úloze ďáblova advokáta (advocatus diaboli), předkládající nám k řešení takové nástrahy, na které bychom nebyli schopni předem přijít sami.

Zdá se tedy, že ze strachu prostě nevyjdeme. Naše mysl je na něj již tak přivyklá, že si dokonce i v obdobích, kdy nějaké třeba jen nepatrné nebezpečí nehrozí, nějaké prostě vymyslí, jen aby se měla čím zabývat. Je už tak prostě naučená, což se projeví jako nepříjemná překážka v případě, že se snažíme mysl uklidnit, ať už proto, že si potřebujeme třeba jen prostě a jednoduše odpočinout, nebo proto, že jsme se dali na nějakou duchovní cestu, ve které je zklidnění mysli základním předpokladem.

Každopádně je dobré si uvědomit, že v problému jsme sami, a veškerá nabízená pomoc přichází pouze zvnějšku, takže se nám ne vždy musí hodit. Je samozřejmé, že vše jednou přejde, a pak si budeme třeba vyčítat, že jsme se obávali zbytečně, ale to nemohl v kritických chvílích nikdo předvídat.
Jediná rada je pak v tom: zachovat si chladnou hlavu a ve vypjatých chvílích neučinit nějaké ukvapené rozhodnutí.

Autor: František Benda, Foto: Internet