Měla jste babičku, paní doktorko?

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Od malička jsem slyšela a četla o tom, jak je důležité, aby prarodiče bydleli s rodinou. Jak jsou jejich zkušenosti důležité nejenom pro jejich děti, ale i pro vnoučata. Jak mají babičky i dědečkové jiný vztah k vnoučatům než měli ke svým dětem, protože na ně teď mají víc času a také jsou moudřejší. Jak svá vnoučata babičky a dědečkové milují a láskyplnou formou jim předávají své zkušenosti. Jak vnoučata milují své babičky a dědečky a těší se na prázdniny, které u nich stráví. Jak se tyto dvě generace navzájem potřebují a obohacují.

Mnohokrát jsem četla a slyšela debaty odborníků o tom, zda dát starého člověka do domova důchodců nebo si ho nechat doma. Vždy všichni zvedali ruce pro to, aby, pokud je to jenom trochu možné, zůstal starý člověk v rodině. Že je to humánní. Výchovné. Kulturní. Že to bude prospěšné pro obě strany. Že děti potřebují babičku a potřebují dědečka. Že generace prarodičů je svými zkušenostmi v životě dítěte i v životě celé rodiny, nezastupitelná. A že je škoda, že se přestaly stavět domy pro tři generace. Že naši předkové dobře věděli, proč staví u svých domů výměnky…

Tohle všechno jsem slyšela a četla minimálně tisíckrát. Ale i kdybych se s tím nikdy nesetkala, věděla bych to.
Na moji babičku, maminku maminky, vzpomínám pořád. Když mi bylo osmnáct, pohádala jsem se s tátou a šla k ní bydlet. Nestěhovala jsem se daleko, bydlela jenom o poschodí níž, ale revolta to byla.
Babička mě přijala a beze slova nade mnou převzala zodpovědnost. Jednou jsem se zdržela po premiéře v divadelním klubu a domů jsem se vracela k ránu, kolem třetí hodiny.

Na rohu u spořitelny, kousek od našeho domu, jsem uviděla stát postavu, schoulenou v kabátě, která se rozhlížela na všechny strany.

Když jsem došla blíž, zjistila jsem, že je to babička. I ona mě poznala. Beze slova se ode mě otočila a zamířila domů. Šla jsem za ní a snažila se jí vysvětlit, kde jsem byla, ale babička mlčela.
Doma zalezla do peřin a promluvila na mě až za několik dnů. Nikdy potom jsem jí to už neudělala.
Dneska jsem četla v novinách o čtyřiapadesátileté ženě, která porodila zdravé dítě. I ona je v pořádku. Stává se to výjimečně, podle statistiky se v roce 2005 narodily rodičkám, kterým bylo přes padesát let, pouhé čtyři děti.

Nicméně se kolem tohoto porodu rozbouřila debata, která byla spíše proti. Osobně si myslím, že je to její věc, a když se v tomto věku rozhodne mít dítě, má k tomu určitě své důvody.
Jedna věc mě ale šokovala. Bylo to vyjádření jisté paní doktorky, která vyučuje na vysoké škole etiku.
„Co až dítě bude v pubertě a ona bude stará paní? Vcítit se do dítěte ob generaci je velmi těžké.“
Paní doktorko, měla jste babičku?

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12