Důchodce a duchovní život – Ekologie osobnosti 3

Autor článku: František Benda Ve všech částech světa, kde se shromáždilo na jednom místě větší množství lidí, se postupně rozvinul čilý společenský, hospodářský a kulturní život. Současně s ním se začaly rozlišovat a uplatňovat různé lidské vlastnosti, pěkné i nepěkné.

Pokud přispívaly k prospěchu společnosti, byly vítané. Záporné jej naopak brzdily, což sice mohlo přinést prospěch jednotlivcům, ale celek utrpěl škodu. Někteří moudří lidé proto hledali způsob nápravy. Jednak se snažili najít obranu proti přečinům všeho druhu, jednak měli na zřeteli etický rozvoj společnosti, neboť byli přesvědčeni, že jen tak je možno dosáhnout její vyšší úrovně.

Podobné snahy lze snadno vysledovat i ve společnosti dnešní. Jednak jde o umožnění vzniku větších zájmových celků, které mají výhodnější možnosti rozvoje, jednak je třeba zaměřit se na úsilí a snahu jednotlivců, neboť jedině v jejich rukou spočívá pokrok celé společnosti. Vždy se ovšem naleznou lidé, kteří lhostejně nedbají o využití třeba i dokonalého zařízení, které mají na dosah ruky, a naopak jiní, kteří pochopili nutnost rozvoje vnitřní disciplíny, a usilují o ni třeba i navzdory nějakým překážkám. To má za následek značnou rozdílnost názorů, což požadovaný postup k jakési harmonii značně zpomaluje.

Je zřejmé, že v některých směrech se od pradávných dob mnoho nezměnilo. Proměnám podléhají pouze okrajové, přechodné jevy, kdežto některé základní lidské vlastnosti houževnatě přežívají navzdory veškerému pedagogickému a humanitárnímu úsilí.

Ke svému životnímu prostředí člověk tak paličatý není. Od nejstarších dob si je promyšleně přizpůsobuje ve svůj prospěch a snaží se z něj využít co nejvíce, jen aby si usnadnil vlastní život. Nejenže intenzivně těží a zpracovává suroviny, ale zasahuje i do živé přírody. Také rostliny a domestikovaná zvířata zušlechťuje směrem k nejvyšším výkonům a užitku – pouze sama sebe víceméně zanedbává a nechává ležet ladem.

Organizovat přeměnu jednoho jevu v jiný, z nějakého důvodu výhodnější, je činnost ošidná. Má velmi blízko ke zneužívání a chytračení. Využít neznalosti jedné strany v neoprávněný prospěch strany druhé není v pořádku ani eticky, ani dost často ekonomicky. Po delší době se vymstí. Jakoukoliv přeměnu je nutno proložit disciplínou, která má víc než vlastní zisk na zřeteli spíš oběť ve prospěch věci. Raději pomáhat než využívat. To se ovšem v moderním světě nerado slyší, a neslyšelo se to rádo patrně nikdy…

První starostí každé nově vznikající komunity je zajistit si vlastní existenci. V tomto zárodečném stadiu se na ekonomiku ani na estetiku příliš nehledí. Teprve později se mohou uplatnit podněty etické, filosofické a umělecké. Ty však naleznou pochopení pouze u uvědomělejší části obyvatelstva. Zbývající většina se nedokáže vymanit z přitažlivosti materiálního pohodlí a nenáročného způsobu života. Osobní cíle většinou převáží nad zájmy celku. Chamtivost je obtížně vykořenitelná.

Tím, co se dnes nazývá ekologií, se dříve víceméně zabývalo náboženství. Nedělo se to ale ve jménu ochrany přírody, nýbrž šlo v prvé řadě o obrácení na víru podle toho kterého proroka nebo uznávaného svatého písma. Jejich hlasatelé se zaštiťovali údajným pověřením od božských bytostí, tak, jak je oni sami zdánlivě poznali. Osobní zájmy zřejmě neutichly ani zde.

Jejich názory pak ochotně přejímaly celé velké skupiny, ať už duchovní nebo politické. Ideální společenské zřízení se ale nepodařilo objevit dodnes. Znovu a znovu se objevují doutnající ohniska, znovu dochází k vášnivým střetům, neustále za dveřmi číhá hrozba války.

To je důvod k tomu, aby se podporoval individuální inteligentní přístup. Ani to není žádné novum. Snaha vytvářet elitní skupiny je prastará. Dost často se držely v skrytu, stranou, neboť se záhy přišlo na to, že některé zákonitosti rozvoje nejsou příliš populární a mohlo by jich být i zneužito

Dnes není nutno vyhledávat utajené společnosti k oddané práci na společném díle. Tak jako je možno najít řadu výrobků velkých firem téměř po celém světě, stejně tak jsou – díky médiím – všeobecně známé zásady, vedoucí k všenápravě světa (jak se kdysi říkalo).

K tomu, chovat se „elitně“ se přece může rozhodnout každý sám. Návodů na správné chování nabídla různá náboženství, stejně jako politická seskupení už tolik, že se až v mnohém překrývají. Soudný, alespoň trochu v životě zkušený člověk na ně ostatně dokáže přijít sám. Mnohdy na to stačí i příslovečný selský rozum.

Problém je v jejich dodržování. Příležitost dělá zloděje – je tak snadné šlápnout vedle když se nikdo nedívá. A to i tehdy (nebo navzdory tomu), že se ví, jak to má být správně.

Je tedy dobré mít na paměti, že je tu někdo, kdo se dívá vždy, a to je vlastní svědomí. A to má paměť. Při závěrečném hodnocení je pak každý sám proti sobě žalobcem, svědkem i soudcem. A někdy i katem.
To je dobře si předem rozmyslet. Zkušenost ukazuje, že v tomto punktě paměť stářím zpravidla neselhává.

Tak ať se nemáme později za co stydět.

Autor: František Benda, Foto: Internet