Důchodce a duchovní život – V cirkuse

Autor článku: František Benda Samuel navštívil velký cirkus a dal se do řeči s krotitelem dravých šelem. „Kolik tu máš zvířat, a jaká?“ zeptal se.

„Zvířat tu mám spoustu,“ zněla odpověď. „Od nejmenších až po ta skutečně velká a nebezpečná.“
„A proč jich máš tolik?“ vyptával se Samuel dále.
„To už tak patří k mému povolání“ smál se krotitel. „A pak, skoro se mi zdá, že si mne ta zvířátka sama vyhledávají.“

„Mají něco společného?“

„Ale ano, jednu velice nepříjemnou vlastnost. Všechna totiž touží se mne nějakým způsobem zmocnit. Ta nejmenší jsou velice vlezlá, a nejraději by byla se mnou neustále. Vždycky se někam poschovávají a objeví se v nejneočekávanější chvíli. Ta větší mne jen tak škádlí a všelijak pokoušejí, a ještě větší by si chtěla pořád jenom hrát. Pak jsou tu i taková, která by si ze mne nejraději kousek ukousla a nechala mne pak napospas osudu, a ta největší – nu, to si snad snadno domyslíš, by mne nejraději rovnou zcela pozřela. Všechna se mne mermomocí snaží dostat do svého vlastního světa, abych se choval jako ona a opustil všechny své lidské vlastnosti.“

„A jak se proti nim bráníš?“ vyzvídal dále Samuel. „Máš vůbec nějakou šanci?“

„To je celkem jednoduché, jak sám vidíš. Držím je všechna pěkně odděleně v klecích. Ona za mnou nemohou, já k nim pak ano. Je samozřejmé, že se jich nemohu jen tak zbůhdarma zbavit, jsem přece krotitel. Ale když už s nimi musím nějak jednat, vypouštím je pěkně jedno po druhém, každému věnuji právě tolik péče, kolik potřebuje, načež pak zase hajdy zpátky do klece. V tom momentě, kdy bych nad nimi ztratil vládu, byl bych ztracen.“

„Rozumím, rozumím,“ opakoval si tiše Samuel. „Ona jsou tam, a ty jsi zde. Ona na tebe nemohou, ty k nim kdykoli ano. Kdyby sis je pustil příliš blízko k sobě, ztratil by se rozdíl mezi vámi. Ona se tobě přizpůsobit nedokáží, musel by ses tedy přizpůsobit ty jim. To je jako bys přijal jejich barvu, řeč a způsoby. To už bys ale nebyl krotitel, byl bys jako některý z těch tvých tvorů. Děkuji ti, příteli, o mnohém jsi mne poučil.“

Potom šel v zamyšlení domů. Uvědomoval si vír myšlenek, který mu kroužil hlavou a říkal si v duchu: „Proč mne škádlíte a chcete si se mnou hrát, vy neodbytné myšlenky? Nebo si snad myslíte, že se od vás nechám zabarvit nebo zcela pozřít?“

Autor: František Benda, Foto: Internet