Sběrný den

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

To jsem si jednou ráno řekla, že budu sbírat, co potkám. A začala jsem ve své kouzelné drogerii. Druhý den jsem totiž jela na besedu do Ostravy, do knihovny v Michálkovicích, a ve snaze mít tašku co nejlehčí, jsem se šla zeptat na cestovní mini-zubní pasty.

Neměli. Škoda. V hotelových pokojích mají mini-mýdla, mini-šampón i mini-pěnu do koupele, ale mini-zubní pastu ne.

Když jsem přišla domů, přečetla jsem si v novinách o planetce, která proletěla kousek od naší Země. Přesně se vědělo, v jaké vzdálenosti, dokonce tam byly i výpočty, co by se stalo, kdyby se střetla se Zemí, ale nedočetla jsem se tam, odkud a kam letí. Myslíte, že někdy budeme mít jasno i v tomhle? Že například budeme vědět, že planetka, která v roce 2109 mine Zemi, letěla ze Sektoru B7 do Sektoru 5K? Docela bych věřila tomu, že to vědět budeme…

V poledne do našeho dvanáctiposchoďového domu přivezlo auto pečovatelské služby některým nájemníkům obědy. Mám tohle auto ráda, protože je celé pokryté logy firem, které na něj přispěly. Napadlo mě, že by na něm mohla být i „černá místa“, kde by byly firmy, které přispět odmítly!

Odpoledne jsem potkala kamaráda, nesl si novou baterku a posvítil na mě se slovy, Fučíku, jak se jmenujete?
„Profesor Horák,“ odpověděla jsem rychle a pak jsme se dlouho smáli. To byla totiž naše nejoblíbenější hra na pionýrských táborech. Chodili jsme v noci mezi stany s baterkami, svítili si do očí a ptali se jeden druhého, Fučíku, jak se jmenujete? Profesor Horák, odpovídali jsme. Někdy si takhle hraju i teď, bez baterky, a vím, že ten, kdo mi správně odpoví, je z mé generace. Kdo neví, a zcela oprávněně si myslí, že mi hrabe, je mladý.
Doma jsem si pustila internet, pak jsem si něco nahrála na flešku, poslala jsem v příloze fotky kamarádce, a když jsem tak komunikovala s věcmi, které jsem ještě před deseti lety neznala, zaslechla jsem z rádia Ivana Mládka.
„Jednou, když jsme byli na zájezdu na Slovensku, objevil jsem nový druh hmyzu a pojmenoval ho Spišská nová veš.“

Rozesmála jsem se a napadlo mě, že rádio je stejně ze všech možných a nemožných přístrojů nejlepší, určitě i proto, že jsem s ním vyrůstala. Když jsem byla malá a rodiče se v noci hádali, stála jsem u rozhlasu po drátě a strašně si přála, aby z něj někdo vylezl, dvoumetrový hlasatel nebo radši rovnou celý orchestr, padesát chlapů aby se vysoukalo z bedny rádia a srovnalo ty dva do latě, aby byl doma konečně klid…

Večer jsem se dívala na zprávy v televizi, a když se s námi hlasatelé se sladkými úsměvy loučili, řekla hlasatelka něco, co občas začátkem týdne říkává.
„Přejeme vám příjemný pracovní týden.“

Napadlo mě, jak se tohle přání poslouchá lidem, kteří jsou už pár let bez práce, nebo lidem, kteří jsou bez práce první den, protože ono je úplně jedno, jestli jste bez práce den nebo půl roku, být bez práce, to ve většině případů netěší nikoho.

Přání příjemného pracovního týdne možná nikomu nevadilo před listopadem 1989, kdy jsme museli pracovat všichni, ale dneska bych s ním šetřila, protože někomu může přivodit spíš deprese…
Dobrý sběrný den, že? A to se mi sem všechno nevešlo! Zkuste si udělat sběrný den také a budete koukat, co všechno seberete!

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12