Síla souzvuku

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Souzvuk jste zažili stoprocentně všichni, co teď čtete tuhle FUCHSOVINU.
Ženy souzvuk znají určitě, o tom jsem přesvědčená. A vy, pánové, pokud tvrdíte, že jste o žádném souzvuku nikdy nic neslyšeli, natož abyste ho zažili, tak čtěte dál a vsadím se, že si za chvíli řeknete, aha, tak tomuhle ta Fuchsová říká souzvuk? No jasně, že to znám, to mám každou chvíli s Jardou! A s Frantou taky, když jdeme na pivo. S manželkou už míň, ale taky by se nějakej ten souzvuk našel!
Takže o tomhle souzvuku si budeme povídat.
Jedete ve vlaku, stojíte ve frontě, jdete po ulici, a stane se něco, co upoutá pozornost nejenom vaší, ale i lidí kolem vás. Podíváte se s nejbližším člověkem na sebe a oba se usmějete. Nebo ušklíbnete. Zhrozíte se. Máte prostě s úplně cizím člověkem krásný člověčí souzvuk nad stejnou situací.
Mám pravdu, že je to úžasný souzvukářský zážitek? A co teprve, když s takovým souzvukářem začnete to, co vyvolalo váš společný souzvuk, probírat! A nejenom vy! Všichni kolem vás to probírají! Celá ulice doslova září souzvukem!
My souzvukáři ale víme, že ne vždycky to dopadne takhle ideálně! Někdy se podíváte na nejbližšího člověka, toužíte po souzvuku, a on na vás kouká s nehybnou tváří, jako by říkal, tak ty chceš po mně souzvuk? Tos uhod, kamaráde! Tůdle! Žádnej souzvuk nebude!
Řeknu vám, potkat takového nedisciplinovaného nesouzvukáře, je hodně nepříjemné! Smutné! Až frustrující, fakt! Když totiž při kontaktu s ním zjistíte, na koho jste narazili, a rychle se začnete rozhlížet po jiném souzvukáři, už nemáte šanci ho najít, protože všichni kolem jsou už souzvukově spárovaní.
Je to jako hra, Škatule, škatule, hejbejte se! Jak prošvihnete správnou chvíli, stojí všichni na značkách, jenom vy ne!
Jela jsem nedávno autobusem ze Zálabí na nádraží. Když jsme se dostali od divadla na nájezd na nový most a zahnuli jsme doprava, ke staré poliklinice, předjela nás hubená, nohatá příšerka.
Paní, sedící před mnou, se nervózně zavrtěla a pak se na mě otočila.
„Viděla jste to? Co to bylo, proboha?“ Nadšeně jsem přikývla.
„Teď na to koukám! Co to je? To je jak z jiného světa!“
A pak jsme obě koukaly na monstrum, které pomalu jelo na vysokých čtyřech kolech, mezi kterými by klidně podjelo i menší osobní auto.
„Hubená, nohatá příšerka,“ řekla jsem a paní přikývla.
„Připomíná mi to roboty na Marsu!“ S tím se nedalo nesouhlasit.
„A druhá, podívejte se, jede druhá,“ upozorňovaly jsme se navzájem, když se objevila ještě jedna. Vypadaly jako nohaté vážky! U kruháku vyrazily obě směrem na Prahu a paní se na mě otočila podruhé.
„Já se omlouvám, že jsem na vás takhle… ale nemohla jsem si pomoct! Bylo to silnější než já…“
Rozesmála jsem se.
„Neomlouvejte se, já to znám. Měly jsme spolu souzvuk. A měly jsme štěstí, že jsme na sebe slyšely. Představte si, že byste se otočila a člověk za vámi by nereagoval.“
Paní se zhrozila.
„To mi ani neříkejte! To by byla hrůza, kdyby mě nikdo neposlouchal! To bych musela jít za řidičem…“
Tak tomu se, prosím, říká síla souzvuku!

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12