Udělám vám radost

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Jednou jsem přijela z Prahy se zpožděním, Atík byl doma sám a potřeboval vyvenčit, autobus na Zálabí mi ujel, a když jsem se rozhodovala, že si vezmu taxi, přijel autobus do TPCA – (www.tpca.cz/en), který přes Zálabí jede, a za chvíli jsem vystupovala u zálabské školy, kam chodila devět let Rita (www.6zskolin.cz).
Pospíchala jsem domů a mladého muže, který se ke mně přidal, bych nejradši odehnala jako otravný hmyz.
„Nemohla byste mi dojít koupit do Večerky jedno krabicový víno?“ Ty máš tedy k abstinentovi daleko, pomyslela jsem si, a ani jsem se na něj nemusela podívat. Znala jsem ho.
„Nemůžu, pospíchám domů, pes je tam od rána sám.“ Zdálo se, že mě neslyšel a znovu ke mně natáhl ruku s penězi.
„Já tam totiž zůstal něco dlužný, oni by mi to nedali, mám jenom na víno, dojdete mi tam, prosím vás?“ Zrychlila jsem.
„Musím vyvenčit psa, nemůžu.“ Vyděšeně se podíval kolem sebe.
„Jakého psa?! Kde?“ Zastavila jsem se.
„Bože, dítě, vy už máte ten svůj mozek úplně vychlastaný! Pes je doma! A já ho musím vyvenčit! Pospíchám!“ Omluvně zvedl ruce.
„Dobře, dobře… nezlobte se!“
Od té doby mě zdravil, zeptal se na pejska, jaká je to rasa, jednou si řekl o cigaretu a já mu ji dala, i když to zásadně nedělám, a on se mě na oplátku zeptal, kde pracuju.
„V divadle, jsem nápověda.“
Když mě za dva dny potkal, vítězně na mě ukázal.
„Učitelka!“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Zkuste to ještě jednou.“ Chvíli přemýšlel.
„Něco v kultuře… řekněte mi, co!“
„Stejně to zapomenete. Máte už pitím zničený mozek.“
„Mám,“ souhlasil smutně a já mu řekla, ať tolik nepije.
Asi za měsíc jsme se potkali v zálabském parku mezi školkou a jeslemi.
„Udělám vám radost,“ hlásil mi z dálky a rozběhl se ke mně. Napadlo mě, že se spletl. Určitě chce říct, udělejte mi radost! Dejte mi cigaretu nebo na pivo…
„Udělám vám radost,“ opakoval, když se u mě zastavil a sotva dýchal. „Mám čtrnáct dní horečku.“ Opravdu vypadal nemocně, ale spíš mě zarazilo, jak smutné má oči.
„A proč myslíte, že mi tím uděláte radost,“ zeptala jsem se zvědavě a on pokračoval. „Umřu.“ Chvíli jsme šli vedle sebe beze slova. To, co řekl, mě šokovalo.
„Proč mě urážíte? Proč si myslíte, že budu mít radost, že umřete?“ Začal se omlouvat. „To jsem řekl blbě. Já vím, že nebudete mít radost. Ale stejně zhebnu.“
„A proč byste umíral?“
„Játra. Mám zničený játra.“
„Kolik vám je?“
„Třicet dva.“
„Proboha, tak tolik nepijte! Můj bratr umřel, ještě mu nebylo třicet! Taky si zničil játra! Kdyby nepil, tak… Máte obrovskou šanci! Játra se dokážou zregenerovat!“ Přikývl.
„Já vím… Ale máma bude ráda, až umřu. Nesnáší mě.“
Bože…
„Neříkejte mi, že vaše matka bude ráda! To mi neříkejte! Jste přece její dítě!“ Jeho oči byly v tu chvíli hodně smutné, jako oči Atíka, když vidí, že odcházím.
„Vona mě nesnáší. Nikdy mě neměla ráda. Bude ráda, až zhebnu.“
„Tak to je tedy pěkná mrcha!“ Překvapeně se na mě podíval a pak se rozzářil.
„Fakt? Mrcha? Tak to jste první, kdo to řekl! Všichni nadávají jenom mně!“
„Jestli bude ráda, že umřete, tak je to mrcha. Nikde přece není psáno, že musíme své rodiče milovat, když jsou špatní.“ Podívala jsem se na něj. Zářil jako sluníčko.
„To mi ještě nikdo nikdy neřekl…“ To nebylo dobrý, co jsem řekla, napadlo mě. Musím to upřesnit!
„Ale pozor!“ Zvedla jsem výstražně ukazovák pravé ruky a on se na něj poslušně podíval. „Je to oboustranné! Ani rodiče nemusí milovat své děti jenom proto, že jsou jejich rodiče, když jsou to děti špatné…“
Naše debata poněkud těžkla a ten mladý muž měl opravdu horečku. Nemůžu si hrát na soudce, pomyslela jsem si a radši jsem přešla na jeho pití.
„Slibte mi, že nebudete tolik pít.“ Vzdychl.
„To nemůžu.“
„Tak mi aspoň slibte, že to trochu omezíte!“ Podezíravě se na mě podíval.
„Jak trochu?“
„No… že třeba místo patnácti piv vypijete jenom osm!“ Když radostí skoro nadskočil, bylo mi jasné, že jsem laťku nasadila hodně nízko.
„Tak dobře! To vám slibuju!“ Ještě jsem mu řekla, že o něm napíšu Fuchsovinu a pak jsme se rozloučili.
Často na něj myslím. Připomíná mi mého bratra Káju. 22. srpna by mu bylo šedesát jedna. Umřel v roce 1979 a pořád mi chybí.
Tomuhle klukovi je teprve třicet dva…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12