Za dobrotu na žebrotu.

Autor článku: Věra Svobodová Dnešní svět přeje připraveným. Ona lidová moudra, jako: sedávej panenko v koutě, budeš li hodná, najdou tě, nebo : s poctivostí nejdál dojdeš, taky: kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem, už dávno jsou jen k smíchu.

Ona panenka by v tom koutě spíš umřela hlady, než by si jí kdokoli všiml. Leda by ji v nestřeženém okamžiku někdo okradl. A poctivost? Ta se dnes už taky moc nenosí. A o posledním pořekadle vůbec pochybuji, že by mnohý člověk věděl, o co tady jde. Snad ta část o kamení je ještě tak reálná.

Budu Vám vyprávět příběh jedné docela obyčejné rodiny, která si v poklidu a spokojeně žila do doby, než se setkala s úřednickým šimlem a lidskou lhostejností a bezohledností.

Tuto rodinu tvoří rodiny vlastně dvě. Staří- babička a dědeček, mladí- jejich dcera, zeť a jejich dvě děti. Kdysi dávno, před čtyřiceti lety, koupili si babička s dědečkem dům. Byli tehdy mladí, měli děti a chtěli nejen pro sebe, ale i pro ně zajistit pohodlný domov. Během let svůj dům přistavili, opravili, zabezpečili proti přírodním živlům. Rodina se rozrostla a časem se stal z domu dvougenerační. Žili si spokojeně, navzájem si pomáhali. Tak ubíhaly léta. Někdy v této době se rodiče rozhodli rozdělit mezi svoje děti majetek. Jeden dostal dům i s nimi, druhý zahradu a peníze. Spravedlivé rozdělení rodinu nijak neznesvářilo a čas jel dál ve vyjetých kolejích.

A protože život není pohádka a všichni máme sousedy, vyskytly se problémy. Nepřizpůsobiví sousedé nechali svůj dům na pospas času, nezbývalo nic jiného, než se postarat i o jejich zdi, okapy a střechy. Jaká byla tedy jejich radost, když dům dostal nového majitele. Přivítali jej spolu s ostatními mezi sebe, nabídli pomocnou ruku. Dostalo se jim zasloužené odplaty.

Jako první byli všichni povoláni na místní stavební úřad, aby doložili doklady o existenci všelijakých kůlen, přístaveb a podobně. I tato naše rodina byla vyzvána k předložení stavebního povolení na přístavbu, jež byla označena jako černá stavba. Vzali tedy příslušné doklady, mimo jiné je na stavebním úřadě měli jen si jich nevšimli, donesli k potvrzení legálnosti stavby a považovali věc za vyřízenou. Chvíli se na sousedním pozemku nedělo nic, posléze se majitel pustil do odbourávání zdí ve dvoře. Strhal veškeré oplechování, odboural zdi do dvou třetin a nechal stát celou první zimu. Déšť, sníh a mráz vykonal dílo zkázy během pár měsíců. Přes promočené zdivo od sousedů namokly i zdi domu naší rodiny, opakované zatékání a promokání, následné promrzání způsobilo popraskání obložení v domě, uhnily lišty na plovoucí podlaze, nemluvě o neustálém mokru na zdech. Snažili se tedy souseda přimět k nějaké činnosti ohledně zakrytí a podobně. Marně. Obrátili se tedy na příslušný stavební úřad. Byla svolána schůze, na kterou se majitel nedostavil, nicméně mu bylo nařízeno sjednat nápravu. Ta spočívala v tom, že odhrnul mokré zdivo od jejich zdí a přišel jim sdělit, ať si to zakryjí. Po čase se pustil do dalšího odbourávání, obnažoval stále větší a větší části domu sousedům, aniž by bylo svoláno jakékoli řízení o demolici, nebo byli aspoň informováni o tom, co se bude vedle dít. A tak šel čas.

Po dvou letech je stav takový, že mají obnaženou celou boční zeď domu, zničené obklady v domě, mokro a plíseň. Poschoďový dům stojí na vratkých základech, dnes již taky promočených. V některých částech se dokonce při bourání objevil velký problém, společné zdi. Takže mají taky díry do domu. Za celou tu dobu, kdy mnohokrát zmiňovali neproběhlé řízení o demolici, nespokojenost s postupem prací a plané sliby ohledně stavby, se nenašel na stavebním úřadě nikdo, kdo by jim v této věci pomohl. Ba naopak, neustále byli upozorňováni na to, jaká práva má pan soused a co není všechno povinen. Jaká práva mají oni jim ale nikdo neřekl. Dokonce je úřednice na stavebním úřadě vyzvala, k tomu, aby využili situaci, kdy soused je ochoten je pustit na pozemek, a spravili si dům.

Tady by mohl mít náš příběh jeden konec. Že by vyloupili banku, najali firmu a opravili vše potřebné a ještě poděkovali za ochotu. Napsali pochvalný dopis na nadřízený orgán stavebního úřadu, za příkladnou pomoc, radu a za to, že jim pomohli ochránit jejich majetek.

Naše rodina však není tak uvědomělá. Je přesvědčená o tom, že je v právu a nemusí si nechat líbit takové jednání. Sepsali tedy stížnost a osobně ji na úřad odnesli. Na otázku – na co si jdete vlastně stěžovat, se člověku v jejich situaci nabízí jednoduchá a rychlá odpověď. Naše rodina jsou ale slušní lidé, tudíž se zhluboka nadechli a pomalu a podrobně již po několikáté vylíčili svoje problémy. Nebylo snadné udržet emoce na uzdě, kdy byli opětovně obeznámeni s tím, co vše pan soused může a nemusí. Vzhledem k tomu, že tentokrát se nedali odbýt a naznačili, že se tedy obrátí o pomoc jinam, k jejich velikému úžasu jim po dlouhém pátrání byla předložena k nahlédnutí složka s dva roky starým povolením k odstranění stavby! Nevěřícně se úřednice ptali, proč jim tento dokument nebyl ukázán hned na počátku, kdy začaly jejich problémy? Proč je rok a půl tahali za nos, oni i pan soused? Odpověď, že si myslela, že o tom ví, byla onou pověstnou poslední kapkou.

Naše rodina se vrátila domů, uvařili si kafe a přemýšleli, co budou dělat dál. Náklady na všechny ty práce, které budou potřeba udělat, aby znovu zabezpečili svůj majetek, budou pravděpodobně tak vysoké, že si je v současné době nemohou dovolit, ani s nimi nepočítali. Obzvlášť teď, kdy je jeden člen rodiny již dlouhodobě bez práce. Zadlužit se? Dostat se díky tomu co je potkalo do finanční pasti? Jak tuto situaci vyřešit?
Rodinná rada rozhodla zajistit to nejpotřebnější, což byly momentálně díry ve zdi. Následně na to sepsali stížnost na nadřízený orgán místního stavebního úřadu, za projevený nezájem jakkoli jim pomoci, informovat je o důležitých věcech, týkajících se ochrany jejich majetku. Popsali velmi pečlivě ony dva roky. Dva roky starostí, dva roky boje s lidskou lhostejností, bezohledností a ignorancí.

Tady by mohl mít náš příběh konec druhý. Někde někdo povolaný by rozhodl o tom, že došlo k vážnému pochybení ve stavebním právu, že byly porušeny práva jednotlivce na ochranu jeho majetku a je jim proto přiznáno odškodnění za způsobenou škodu, včetně omluvy a potrestání viníků.
Tento příběh ale ještě neskončil. A protože život opravdu není žádná pohádka, bůh ví, jaký konec vlastně bude mít.

Autor: Věra Svobodová, Foto: Internet