Důchodce a duchovní život – Dualita osobnosti 1

Autor článku: František Benda Že je náš svět duální, dvojaký, na to přijde snadno každý, aniž by k tomu musel být nějak přiveden. Je zjevné, že cokoliv, co je schopno vstoupit do naší mysli, nebo co dokáže mysl sama vyprodukovat, má svůj protipól.

Většinou zcela odlišný, ale neopomenutelný. Prostě spolu tvoří dvojici, kterou musíme brát na vědomí, pokud se chceme dostat k podstatě jevu. Např. den a noc, mužský a ženský princip a tak dále.
Je potom jenom přirozené, že dvojnost, kterou nahlížíme u vnějších věcí, můžeme vysledovat i ve vlastní osobnosti.

Tato dvojnost je poněkud jiná než ona vnější. Vnější předměty vstupují do naší pozornosti neutrálně, a teprve my, podle toho, nakolik nás zaujmou, jim přiřkneme vlastnosti, podle kterých je posléze posuzujeme. Takže záleží dost na nás, jsme-li obklopeni jevy, které považujeme za příjemné či naopak.

Obrátíme-li svou pozornost sami na sebe, musíme uznat, že postupem zrání se u nás vyvinuly určité vlastnosti, které tvoří nás jako objekt. Dokážeme přece sami sebe pozorovat. Jestliže se pak snažíme sami sebe nějakým způsobem i hodnotit, je toto posuzování již subjektivní, neboť se laskavě a shovívavě obhajujeme, ať už jde o cokoliv, i když si některé věci také občas vyčítáme (ale ne zase tolik, abychom se zásadně změnili a v něčem omezili). Zkrátka představujeme subjekt i objekt současně.

Posuzování sebe sama, jakož i okolních předmětů, záleží jen a jen na našem postoji. V tomto ohledu se lidé – velice zhruba – dělí na pesimisty a optimisty. Takové dělení ale nevystihuje situaci zcela, neboť vnější jevy jsou většinou neutrální, takže je lze chápat různě. Některá fakta jsou samozřejmě zcela zřejmě znepokojivá nebo naopak obšťastňující, nicméně i zde záleží pouze na nás, jakou míru emocí připustíme, aby v nás vyvolaly. Škála se nabízí široká: od zoufalství přes euforii až k naprosté lhostejnosti.

Sebepečlivější naše pozorování nedokáže odhalit všechny vlastnosti sledovaného předmětu. Něco vždy zůstává skryto. Tento poznatek můžeme do jisté míry vztáhnout i na sebe sama, neboť také sami se můžeme někdy – hlavně při neočekávaných událostech – přistihnout, že zareagujeme jinak, než bychom si byli dříve představovali. Občas sami sebe překvapíme, co se v nás pojednou z hlubin vynoří.

Znamená to, že věci nepoznáváme takové, jaké ve skutečnosti jsou, neboť jim – samozřejmě v dobrém úmyslu – neodůvodněně přičítáme vlastnosti, jaké bychom tam chtěli mít.

Skutečné poznání (pokud bychom o ně opravdu stáli a usilovali o ně) by bylo možné teprve tehdy, kdybychom se vzdali vlastních postojů, které nás ve všem všudy ovlivňují. To je ovšem velice obtížné, neboť podstata života tkví v tom, že věci a děje prožíváme, což by bez navyklých postojů nebylo možné. Zcela se zbavit vlastní subjektivity, nebo ji alespoň částečně omezit, vyžaduje dlouhého času a značného úsilí.
Hodnocení by se pak mělo omezit pouze na posuzování okamžitého, současného stavu, bez výčitek za minulost i bez nadějí do budoucna. Někdy se to nazývá „zde a nyní“.

Pak bychom se měli snažit oprostit se od vlastní duality, emoce odložit stranou a nenechat se vyvést z míry zdánlivými nepřístojnostmi zkoumaného. To, že se nám něco nelíbí, ještě neznamená, že máme pravdu, že je to vskutku špatné. Možná jsme při svém hodnocení příliš v zajetí krunýře svých předsudků. Ten nás ale současně chrání, abychom se nenechali hned unést kdejakou novotou a nepřijali ji bezmyšlenkovitě a ukvapeně za svou.

Když bychom ale byli ochotni nějaké emoce do svého myšlení přece jen vpustit, pak by to měly být ony kladné, dávno osvědčené, jako jsou láska, shovívavost, soucit, snaha pomoci a podobně. Je-li úkolem člověka prožívání – což nás patrně odlišuje od jiných tvorů – pak bychom se měli držet pouze kladných tendencí, které život očividně podporují.

Takové jednání pak vylučuje cokoliv, co i jen zdaleka zavání jakýmkoliv ziskem, ať už v jakékoliv podobě, což ovšem není příliš populární. Prožívání – to ano. Ale jen tak, abychom z toho také něco měli. Či snad ne?
Zde je nutno vážit na velmi jemných vážkách. Zcela se všeho vzdát není dost dobře uskutečnitelné, ale neúměrný zisk zase hrozí vybočením z přijatých zásad. Rozhodnutí co ještě ano a co už ne pak vytváří naše hodnotové vztahy.

Autor: František Benda, Foto: Internet