Důchodce a duchovní život – Umanutost

Autor článku: František Benda Umanutost je druh posedlosti, s tím rozdílem, že u posedlosti se předpokládá jakýsi zásah odněkud zvenčí, zatímco umanutost je záležitost výhradně vnitřní.

Je to vlastnost, která se objevuje náhle, sama od sebe, zdánlivě bez důvodu. Nesídlí pouze v mozku, jako jiné myšlenky, které se teprve odtud propracovávají ke své realizaci. Jejím sídlem je celé tělo, jímž proniká zcela a beze zbytku. Jakákoliv kontrola nebo regulace mozkem, který jinak vše ovládá, je zcela vyloučena. Zcela dobrovolně se snaží celé tělo, ne pouze mozek.

Vlastností umanutosti je, že i ten mozek ovládne natolik, aby mu následná činnost připadala libá, takže je jí v jejím úsilí dokonce nápomocen.

Její zaměření je všeobecně známé. Nemusí být vždy destruktivní. Cestovatelé, vědci, umělci a vůbec všichni, kdo se rozhodli věnovat svůj život nějakému cíli, který považují za důležitý, vítají tuto umanutost, a snaží se ji všemožně podpořit. Pakliže se v tom cítí příliš slabí a zatouží po nějaké podpoře, hledají ji u vnějších sil. Tak nalézáme (hlavně u antických klasiků) na začátku jejich spisů prosby k bohům a jmenovitě k múzám, aby byli jejich práci nápomocni; jinde se naopak setkáváme s prosbami o pomoc působením zaříkávání a evokací temných sil, a to jmenovitě tam, kde je hledána podpora v ryze světských záležitostech.

Často se jedná o umanutost spontánní. Jistě lze bezpečně tvrdit, že s jedním jejím specifickým typem se seznámil každý dříve či později, někdo dokonce i vícekrát, a to ve chvíli zamilovanosti. Málokdo prožije tolik smutku, beznaděje a rozčarovanosti jako šťastně zamilovaný. Střídavě prochází stavy, ve kterých se jeho představy nadmou vytouženými rozkošemi, aby vzápětí splaskly ve styku s tvrdou realitou, aby se ovšem bezprostředně znovu vzepjaly k novému rozmachu. Předmět své touhy prostě vidí všude a ve všem. Není pak divu, že se snaží pomoci si jakýmkoli způsobem.

Vždy chtivé libido se tu hlásí neústupně o slovo; dokonce natolik, že je lze nalézt na pozadí kdekteré – třeba i vzdálené – činnosti. Vidina slastí, často vysněných či pouze představovaných, přehluší denní realitu a vytvoří si vlastní svět, který považuje za jediný správný. Podle toho mu pak přizpůsobuje a podřizuje veškeré další postupy.
Jakákoliv domluva nebo poukazování na nereálnost takového jednání se minou účinky. I když postižený je ochoten přiznat „že v tom lítá“, považuje to spíš za jakési vyznamenání či odměnu bohů, než dočasnou degradaci. A i kdyby nakrásně byl ochoten přistoupit na to, že jde o jakési vybočení z navyklého způsobu života, přece jen nenachází (či se podvědomě brání tomu, aby nalezl) východisko z tohoto ne příliš utěšeného stavu.

„Co jest láska?“ ptal se už dávno F. L. Čelakovský. A hned si odpovídá: „Radost smutná, smutek radostný“. Kriminalisté zase popisují drobné zlodějíčky, sledující jako v transu svou vyhlédnutou oběť, i když jim nejde ani tak o to nějak si hmotně přilepšit ukradenou částkou nebo věcí, jako spíš o to, vyhovět naléhavému nutkání.
Proti umanutosti není léku. Postižení si dost často připadají jako vězni, kteří by ze svého žaláře rádi unikli, ale při každém pokusu se objeví žalářník a vrátí je zpět do jejich kobky. Pak si o to více uvědomují onu zřejmě nenarušitelnou vnitřní sílu, která se znenáhla objeví a má je ve své moci.

Posedlost je trvalejšího rázu. Projevuje se houževnatými myšlenkami, nápady, nebo přímo nutkáním k určitému typu jednání. I zde je jakákoliv obrana zdánlivě marná. Jako příklad se uvádějí líčení různých cestovatelů, kteří navštívili stejné místo. Botanik se zajímal, co kde kvete, geolog zkoumal podloží, kdežto erotoman se ohlížel pouze po místních děvčatech. A přitom byli všichni přesvědčeni, že jednali naprosto správně.

Některým typem umanutosti či posedlosti je sice vlastně stižen každý, ale anketám a statistikám se bezpečně vyhýbají. Paleta zájmů je příliš široká, než aby se dala jakkoli podchytit. Některé typy jsou vrozené, jiné profesní a jiné zase vyplývají z přehnaných tělesných potřeb, jako jsou třeba jídlo a sex. Požitky ale nelze stupňovat. Vymknou-li se kontrole, snadno přestoupí únosnou hranici.

Do zcela jiného světla je tato problematika postavena u lidí, kteří se zasvětili některému typu duchovního života. Ti se ovšem nezaměřují pouze na podobné problémy, ale zahrnují je mezi ostatní překážky při snaze o kontrolu mysli, kterých je také celá řada. Pak se raději pokoušejí omezit myšlení všeobecně, jako je tomu např. s čištěním skvrny na látce. Buď se zaměříme přímo na skvrnu, což nemusí být právě to nešťastnější, nebo vyčistíme celý kus kompletně. Při koncentračních cvičeních se ponechává v mysli právě jen jeden vybraný předmět, a vše ostatní se nechává stranou. Což se samozřejmě týká i našich problémů.

Až sem se zdá být všechno v pořádku. Duchovní zaměření je schopno zbavit nás celé plejády nepříjemných, a ve svém důsledku škodlivých myšlenek. Záleží pouze na naší vytrvalosti a důslednosti.

Problém je v tom, že cílem je zbavit se všech vedlejších myšlenek, čili i těch, které by mohly být prospěšné a vést k záslužným cílům. U mnichů a poustevníků jde o samozřejmý proces; pro běžného člověka je to těžko stravitelné.
Je zapotřebí skutečné obratnosti a zkušenosti, aby se rozlišilo, co je zrno a co plevy. Kdo se rozhodne pouze pro nejlepší, bude muset často odložit i dobré.

Duchovní život sice slibuje mnohá dobrodiní, ale líbezná procházka růžovým sadem to v žádném případě není.
Umanutost i v tomto případě představuje velmi tvrdý oříšek.

Autor: František Benda, Foto: Internet