MOJE LÁZNĚ – Setkání s ropuchou

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Každý rok se těším. Jak si odpočinu, po procedurách zalehnu ve svém jednolůžkovém, sluncem provoněném pokoji a sladce usnu, nebo budu dělat korektury knihy, která vyjde na podzim, napíšu si povídku či Fuchsovinu, nebudu muset koukat na hodinky, kdy mi jede, proboha, vlak do Prahy na zkoušku, nebudu přemýšlet, co budu vařit a jestli jsem koupila Atíčkovi psí salám, nemusím nakupovat, žehlit, prát, uklízet, zalévat kytky, luxovat, nemusím dělat nic! Nic. Nic. Nic.
Letos jsem seděla v jídelně s paní, o které jsem si při odjezdu říkala, že nikdo horší neexistuje, ale doma jsem si vzpomněla na paní Helenu, se kterou jsem se v lázních setkala v roce 2004. Ta byla ještě horší!
Bylo jí kolem sedmdesátky, vypadala velmi dobře, i když trochu napadala na nohu a místo boty měla, jak já říkám, ortopedické kopyto. Přihnala se k našemu stolu jako generál, sedla si, představila se a pak nám důležitě oznámila, že má dětskou obrnu.
Seděla jsem u stolu s Lenkou a se Zuzankou, bylo jim kolem dvaceti a dětská obrna jim nic neříkala, takže jediná já se rozzářila.
„Fakt? Dětskou obrnu? Já taky!“
Pohrdavě si mě přeměřila.
„Vy? Vy že máte dětskou obrnu?“
No, nakonec mi nerada uvěřila.
Měla obdivuhodnou schopnost, jak každou debatu u stolu obrátit v povídání o sobě. Například jsme mluvily o filmu, na kterém jsme byly den před tím, a ona se okamžitě vmísila do debaty a vypravovala nám, jak si vydupala u nich doma na řediteli kina, aby jí dával dva lístky za cenu jednoho.
„Nikomu se to nelíbí, ale mně to je jedno! Musím si přece nohu natáhnout! Nebudu sedět dvě hodiny skrčená.“
Brzy jsme o ní věděly, že se nikdy nevdala, děti neměla a celý život dělala sekretářku ve výzkumném ústavu panu docentovi, který po listopadu musel odejít a ona s ním.
„Vyštvali nás,“ konstatovala nenávistně. „A to bylo panu docentovi teprve osmasedmdesát!“
Také nám ukázala fotografie z oslav svých sedmdesátin, na kterých se sešlo všech jejich sedm sourozenců s rodinami, ale na fotografiích nebyl nikdo z nich. Byly tam dorty a Helena, obložené mísy a Helena, chlebíčky a Helena, dary a Helena.
Pečlivě nám vyjmenovala, kolik zaplatila ona, a kolik její příbuzní a nakonec se ušklíbla.
„Vyplatilo se mi to. Dary mi to zaplatily. Však to taky byla poslední oslava. Už je nikdy takhle pohromadě nechci vidět.“
Věděly jsme, že měli statek, kde celá rodina dřela.
„Chtěli to i po mně! Bylo mi asi pět, a musela jsem jít jednotit řepu. Vztekala jsem se, že nepůjdu, ale otec zavelel, a já musela. Tak jsem to dělala tak, že jsem tu nemocnou nohu táhla v řádku za sebou a všechnu zbylou řepu jsem botou vyryla. Když to otec uviděl, poslal mě domů a už po mně nikdy nic nechtěl.“
Tak sobeckou ženskou, která mluvila jen a jen o sobě, jsem ještě nezažila, vážně. Sice jsme si dávaly pozor, aby nám neskákala do řeči, ale řeknu vám, byl to pokaždé boj!
„Lidé se neumí poslouchat! To nechápu! Vám chybí uši! Nikdo z vás nemá uši! Když se kolem sebe podívám, nevidím kolem sebe žádné uši!“
To jsme od ní slyšely každý den snad stokrát.
Když jsem odjížděla, dostaly ode mě všechny tři dárek. Holčičky si ho hned rozbalily a zajásaly nad plyšáky, ale Helena svůj balíček hodila do tašky.
„Rozbalím si to na pokoji, nejsem na to zvědavá. Nikdo se nikdy nestrefil do mého vkusu! Vy nebudete výjimka.“
Když jsem seděla ve vlaku na Kolín, představovala jsem si, jak se ropucha asi zatváří, až můj dárek rozbalí.
Koupila jsem jí totiž uši. Ano. Uši. Ve 13. století utínali Tataři křesťanům uši a od té doby se na památku peče cukroví, nazvané Štramberské uši.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12