MOJE LÁZNĚ – Staré děti

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Před pár lety mi vyšla kniha, KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU. Smutné povídky o dospělých. Letos jsem v lázních potkala pána, který mi řekl, že má tuhle knihu už několik let na nočním stolku.
„Neměl jsem hezké dětství. Maminka umřela a macecha si ze mě, sestry a bratra, udělala sluhy. Táta jezdil třeba i na měsíc pryč, tak měla volnou ruku. Ale když si čtu vaše povídky, říkám si, nestěžuj si, mohl jsi dopadnout hůř. Když umřela, domluvili jsme se se sourozenci, že tátovi nikdy neřekneme, jaká byla. Chodíme s ním všichni na hřbitov. Nejdříve jdeme na chvíli za macechou a pak jsme dlouho u maminky…“
V klimkovických lázních slyším skoro denně stejnou větu.
Já bych vám mohl vyprávět! Já bych vám mohla vyprávět!
A tak, když mám čas, poslouchám.
Jana, 31 let. Když mi bylo šest, narodil se bráška a naši mě dali do ústavu. Prý, aby mě neviděl a měl šťastné dětství. Chodila jsem o berlích, ale ve dvaceti jsem musela jít na operaci. Pokud bych nešla, mohla jsem se časem udusit. Řekli mi, operace vám zachrání život, ale možná částečně ochrnete a budete muset jít na vozík. Rodiče mě od operace zrazovali. Prý, ať jsem ráda, že chodím o berlích, a že není jisté, jestli se udusím. Bráchovi bylo tehdy čtrnáct. Řekl mi, ať na operaci jdu, že se o mě postará. A stará se.
Josef, 53 let. Když mi bylo asi dvanáct, byl jsem už po několika operacích. Některé pomohly, jiné ne. Musel jsem mít berle. „Měla jsem tě spláchnout do záchodu,“ řekla mi tehdy moje maminka…
Zavolal mi otec, omylem, řekla nám jednou při obědě postižená, padesátiletá Květa. Řekl, ahoj, Pavlínko, miláčku. To je sestra. Ta je zdravá. Tak jsem se ho aspoň zeptala, jaké je u nich počasí. Řekl, že hezké a položil…
Jednou jsme se bavili, v čem naší rodině nejvíc chybíme, když jsme v lázních. Třicetiletý vozíčkář Milan lakonicky ucedil, mým rodičům chybí nejvíc můj důchod.
Já jsem se jednou probudila, bylo mi devět a měla jsem přirození otčíma v ruce, řekla mi čtyřicetiletá Jiřina. Matce jsem se to bála říct, on mi vyhrožoval, že jí řekne, že jsem ho sváděla. Jak jsem ho mohla svádět v devíti letech?
Chodil za mnou do dvanácti, pak jsem na něj jednou začala ječet, že to mámě řeknu, a on přede mnou klečel a prosil mě, abych to neříkala. Neřekla jsem to, ale máma to věděla. Proč by mě jinak v mém pokoji zamykala?
Dusila jsem to v sobě do pětatřiceti. Nebyla jsem schopná navázat s mužskými hlubší vztah, bylo to příšerné. Pak jsem se zamilovala a za rok se nám narodil syn. Matka se na něj přišla podívat a já najednou věděla, že nechci, aby ho vzala do náruče. A řekla jsem jí, co mi otčím dělal. A ona na mě začala ječet.
„Víš, že je to trestný, co jsi teď řekla? Tak si dej pozor!“
Od té doby jsem ji neviděla a jsem šťastná ženská. I bez matky, která dál žije s chlapem, který mi ho tři roky strkal do ruky.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12