Důchodce a duchovní život – Dualita osobnosti 2

Autor článku: František Benda Ti, kteří berou úvahy o dualitě osobnosti vážně a snaží se jít více do hloubky, brzy seznají, že je třeba sledovat každé, i zdánlivě drobné, nebo málo významné jednání. Nedostatečná kontrola zde může znamenat sice nepatrné, ale přece jen zaznamenatelné vychýlení kompasu, které ale může mít za následek, že loď dopluje někam úplně jinam, než měl kapitán původně v úmyslu.

Vzdát se všeho sice není přitažlivé, ale jakousi vnitřní tendenci, stojící na pozadí, by vytvářet mělo. Není zas tak složité naučit se vzdávat zpočátku jen jednoduchých věcí. Teprve když se to podaří uskutečnit, si člověk uvědomí, jak takové jednání dokáže zjednodušit a zpříjemnit život. Člověk ke své spokojenosti potřebuje vlastně jen velice málo. Je až s podivem, kolik času a energie vyplýtvají někteří lidé na to, aby si zkomplikovali život.

Od vzdávání se maličkostí je už jen krůček ke vzdávání se vazeb. Už samo slovo vazba hrozí čímsi omezujícím, čímsi, co v sobě skrývá nebezpečí. Nejsou to pouze ty vztahy, které se hrozbami netají, ale i mnohé, které chápeme jako příjemné nebo vítané. Od těch se – na rozdíl od předcházejících – odlučujeme neradi. A to i přesto, že víme, že vše má životnost pouze krátkodobou, takže nás to dříve či později zklame nebo dokonce opustí, po čemž bude následovat smutek. Radost z okamžitého, radostného, byť krátkodobého prožívání převažuje. Kdybychom hned mysleli na neblahé konce jakéhokoliv jednání, nesměli bychom se pak vlastně pustit do ničeho.

Zcela nezištní a velkomyslní ale stejně být nedokážeme. I kdybychom se naprosto rozdali a pociťovali uspokojení nad svou svatostí, ďáblík pochyb by nám radostně našeptal, že se radujeme z výsledku, který jsme obstarali jen a jen pro sebe, tedy přece jen ze zisku. Pak by bylo jediným řešením rezignovat i na tento pocit, což by znamenalo blížit se k oné prázdnotě, nejhlubšími mystiky tolik vychvalovanou. Kdo se toho ale odváží?

Jde o velmi jemné a subtilní jednání. Ve svém životě se setkáváme s mnohým, s čím nemůžeme být spokojeni. Zabývat se ale pouze vlastními pocity je dost zpozdilé. Měli bychom přihlédnout i k motivaci druhé strany, té, která nám toto zklamání připravila. Pak možná své názory změníme. Takový postup je schopen nám umožnit, abychom byli shovívaví i ke svým zjevným nepřátelům a přáli jim – alespoň v duchu – aby i oni dospěli k sebezpytování a změnili se. Pokud ovšem jsme naprosto přesvědčeni, že jsme to my, kdo má absolutní pravdu. Není sice jisté, že to k něčemu pomůže, ale od nás takové jednání oddálí zlobu, nenávist nebo touhu po pomstě.

Hodně se v této souvislosti mluví o dosažení rovnováhy. Aby nastala, musí být obě ramena vah zatížena stejně. V takovém případě se porovnává pouze faktická hmotnost vážených medií, nikoli jejich historie nebo význam v odtažitých oborech. Pro dosažení duševní rovnováhy je výhodné přikládat oběma stranám, tj. jak té pro nás výhodné, tak i nevýhodné, stejnou hodnotu, čili ulámat nejpalčivější hroty a zabývat se pouze holými fakty. Znamená to ani se příliš neradovat, ani neúměrně truchlit. Neporovnávat intenzitu událostí, nýbrž pouze fakta jejich holé existence. Nikoli tedy co a jaké, ale kolik se toho na každé straně nachází.
To současně znamená, že bychom neměli ani příliš prahnout po posvátnu, ani opovrhovat světským, jakkoli nás to na tu či onu stranu občas neodbytně táhne.

Stále ještě jsme výsledkem fyzikálních podmínek na této Zemi, takže by bylo zpozdilé se jí neprozřetelně vzdalovat nebo zříkat. Ale pouhá hmota také nejsme; ten tah k něčemu vyššímu se tu více, tu méně přece jen projevuje. A právě v uvědomělém prožívání můžeme najít svůj cíl.

Nebesa i země vystupují vůči nám jako bezmyšlenkovité a věčné. Nikterak se nám nepřizpůsobují; nelaskají nás ani nám zákeřně nechystají zkázu. Tím nám ale také nezabraňují procházet životem s očima otevřenýma, se soucitným srdcem a s rozpřaženou náručí, vždy připlavenou pomoci, a to navzdory jakýmkoli okolnostem.

Autor: František Benda, Foto: Internet