Důchodce a duchovní život – Východiska 1

Autor článku: František Benda Zájem o východní filosofická a náboženská učení se od skrovných začátků zhruba před 150 lety rozrostl v současné době do nebývalých rozměrů. Stačí v kterémkoli knihkupectví nahlédnout do patřičné police, abychom nalezli takový počet pramenů, že se nám z toho může až zatočit hlava.

Důvodů pro tak nezvyklý zájem je jistě mnoho. Ale jedno je možno říci zcela bezpečně: málokdo ze zájemců (zejména těch povrchních) si uvědomuje, že skutečný zájem o tento žánr vyžaduje značné úsilí, trpělivou práci a hlavně smíření se s tím, že mnohé z toho, co bylo až dosud považováno za zcela samozřejmé, bude nutno odložit a změnit na cosi zcela jiného, na první pohled až zdánlivě nemožného. A také dlouho trvá, než se něco alespoň částečně pochopí.

První, co vážného zájemce zarazí, je zcela odlišné východisko při posuzování přírodních jevů, což se potažmo vztáhne i na posuzování duševních a myšlenkových pochodů. I na východě se prováděl pečlivý výzkum na široké základně, o čemž vzniklo bezpočet spisů, i zde se našli nadšení následovníci různých zasvěcenců, kteří obětovali celý svůj život meditaci, stejně tak jako vystoupila početná skupina všemožných odpůrců čehokoliv nového.

Kdo se tedy chce vážně zabývat tímto odvětvím, narazí na značně nepřehledný chaos různých názorů, ve kterém se musí nějak orientovat a rozhodnout se pro svou vlastní cestu. Ať se nám to líbí nebo ne, naše kultura je ve své hluboké podstatě založena na antice, římském právu a na židovství a křesťanství. Důvodů pro zájem o dost odlišné východní učení je několik. Někomu jde o celistvost poznání, takže chce slyšet i druhou stranu, jinému se starý stereotyp již omrzel a hledá změnu. Někdo se obává, aby mu bůhvíco neuteklo, a značný podíl zde má i pouhá zvědavost nebo móda. Za vším se ale možná skrývá nespokojenost se současným stavem a touha objevovat neznámé. Dříve se objevovala nespokojenost s církevními dogmaty, dnes převládá nespokojenost s kdečím.

Když se západním vědcům podařilo odtrhnout od vlivu církví, zaměřili se více na fyzikální detaily do očí bijícího skutečného světa. To podnítilo rozvoj vědy a techniky, jejíž možnosti slibovaly dalekosáhlé úspěchy. Ty se ostatně v mnohém uskutečnily, a ještě se zdárně i nadále rozvíjejí.
Tomuto racionálnímu směru trvalo nicméně dost dlouho, než prorazil; o to rychleji se pak rozvinul. Dnes se nám zdá nepochopitelné, jak je možné, že zcela očividné důkazy fyzikálních závislostí zůstávaly tak dlouho nepovšimnuty stranou.

Jakmile se realistické postupy dostatečně etablovaly ve vše-obecném myšlení, došlo zákonitě k opačnému směru – převládly natolik, že zatlačily veškeré duchovní směry mimo všeobecný zájem.
Lze proto jedině vítat, že ono tzv. duchovno znovu přichází ke slovu, i když obaleno spoustou balastu. Vědecké výsledky jsou strohé a kdykoli opakovatelné (pokud jsou po ruce potřebná vybavení); k duchovním výrokům se naproti tomu cítí být oprávněn kdokoli, kdo alespoň trochu přičichl k některým praktikám, nebo má tak silnou víru či přesvědčení o svých závěrech, že mu nic jiného ani nepřipadá možné.

Jde o odvěký boj objektivního a subjektivního. Objektivní výsledky jsou nevratné (i když se v průběhu věků pohled na jejich uspořádání několikrát změnil); subjektivní závěry jsou zase úzce svázány s pocity autora, takže je není možno ani potvrdit, ani vyvrátit. Nicméně to trvalo několik set let, než se toto rozdělení dokázalo prosadit.

Jde o dva nezávislé pochody, z nichž každý je schopen předložit řadu důkazů o své pravdivosti, stejně tak jako řadu oprávněných námitek proti směru opačnému. Objektivita vylučuje ze svého oboru mysl, vědomí a jakékoliv duchovní směrování; subjektivitě je zase lhostejný materiální svět. Ten bere pouze jako nutnou živnou půdu pro své projevy.

Vážný zájemce se musí s tímto zdánlivě neutěšeným stavem smířit a nějak se s ním vyrovnat. Tvrdohlavé lpění pouze na jednom z nich ho pouze vrací zpět do někdejší bezvýchodné situace. Svět je už prostě takový: dvojný, polarizovaná, nestálý, plný změn, vždy znovu vyplňovaný drobnými odchody jednotlivin a občasnými neočekávanými příchody nových, často zcela převratných novinek.
Zdá se tedy, že cílem usilování je pak neustálé zpracovávání těchto nekonečných změn.

Zhruba se dá říci, že „Západ“ se více přiklání k realistickým názorům (i když i zde vznikla hluboká učení), kdežto „Východ“ je nositelem duchovna (s přihlédnutím k faktu, že rovněž zde vznikla mnohá důležitá vědecká pozorování).

Výsledky bezprostředních zkoumání jsou všeobecně známé, neboť se s nimi setkáváme na každém kroku, takže nepotřebujeme učebnice, abychom se o nich dozvěděli. K výsledkům duchovním se musíme obtížně propracovat, přičemž nikdy nemáme jistotu, že jsme na správné cestě. Jako nám sofistikované technické pomůcky umožňují znásobit naše ne příliš dokonalé smysly, abychom pronikli do hlubin hmoty nebo vesmíru, tak i duchovní vědy nabízejí metody jak zkultivovat a vytříbit mysl, aby byla schopna přijímat podněty, které jsou příliš slabé na to, aby pronikly chaosem a hřmotem kolosu, který se nazývá současný praktický život. Necvičená mysl se podobá ruce navlečené do rukavice. I s tou se sice dá leccos pořídit, ale na jemnou práci ani zdaleka nestačí.

Je jasné, že cesta, kterou nastoupila věda, nemá konce. Jako se při výstupu na vysokou horu objevují stále vzdálenější kraje, stejně se před badateli kvůli stále se zjemňujícím výzkumným metodám objevují složitější a složitější podrobnosti. Dosažení jakéhokoliv konečného cíle je zcela vyloučeno.

Duchovní bádání se nepohybuje cestou ani opačnou, ani paralelní, nýbrž zcela odlišnou, s vědeckou naprosto nesouměřitelnou. Nehledá nejsubtilnější podrobnosti hmotného světa – v jehož divergenci tuší spíš kolaps než zisk – jde cestou jinou. U jevů se nezajímá ani tak o jejich vlastnosti, jako o jejich původ. Nejpodrobněji na tomto poli obstál budhismus, i když ostatní směry s ním v mnohém drží krok. Z jeho hlediska mají všechny jevy několik společných vlastností.

Jsou v neustálé proměně: buď se právě rodí, nebo stárnou, nebo umírají a posléze zanikají. To znamená, že nemohou trvale uspokojit žádné očekávané požadavky. A jelikož život potřebuje kladné podněty, tak jej – pokud se s nimi setká – dříve či později zklamou. Také původ kteréhokoli jevu je nejasný. Vše, s čím se setkáváme, je pouze důsledkem nějaké předcházející příčiny. Bádání tímto směrem za účelem hledání příčiny prvopočáteční se ztrácí v nepochopitelnu.
Proto byla přijata představa jakési počáteční naprosté prázdnoty, ze které po neznámém prvotním impulzu začaly vznikat jednotlivé vazby a závislosti, až dospěly do stavu, chápaného a nazývaného jako současnost.

Z toho vyplývá, že ti, kteří se nechtějí smířit se současným stavem, neboť jej považují za zcela neprobádaný, se snaží proniknout pod pláštík jeho tajemství. Buď se obklopují stále složitějšími přístroji a zvykají si na bezpodmínečnost týmové spolupráce, nebo se naopak utahují do samoty, ve které se snaží vést co nejjednodušší život. S jistou licencí řečeno: buď si volí plnost, nebo prázdnotu.

To jsou mantinely, mezi kterými se pohybuje většina těch ostatních, kterým je buď osud lidstva lhostejný, nebo zájem o něj předem vzdali, neboť se necítí natolik silní či povolaní, aby se podobných činností, které nikterak nenabízejí naději na brzký úspěch, jakkoli zúčastňovali.

Takové a podobné úvahy nejsou vázány na žádný z uznávaných směrů. Vzdalují se jim proto, že na prahu prázdnoty jakékoliv vazby nebo příbuznosti mizí. Kdo si libuje v analogiích, může si něco přečíst o černých dírách astronomů a o průchodu jimi do jiného vesmíru. Žijí snad naši mystikové u nás?

Pesimisté se ovšem rádi nechávají slyšet, že podobné úvahy sice mohou být zajímavé, ale skutečnost že může být naprosto jiná. To vše se týká pouze omezené a dočasné skupiny, která je výsledkem jistého děje na místě, které nazýváme Země. Trvání této skupiny je pouhým sotva znatelným zábleskem vzhledem k trvání vesmíru, vztaženým na pranepatrný bod mezi záplavou ostatních nebeských těles. Může kdykoliv skončit, aniž by si toho kdokoliv všiml. Kromě tohoto vesmírného zásahu prochází sama Země svými vlastními změnami, které v žádném případě neberou ohled na to, jestli někde nějaký život je, či není. Život sám pak obsahuje řadu úskalí, která víceméně úspěšně usilují o jeho zánik, a to navzdory tomu, že s jeho zánikem by současně zahynula rovněž. A navíc – věda sama si paralelně vyrábí možnost své vlastní zhouby (čímž se dost podobá patologickým vlivům), kdežto duchovno se předem vzdává všeho.

Optimisté naopak oponují: ne, ne, tak zlé to není, jen se snažte dále, v tom je přece podstata života. Však ono to nějak už dopadne, a uvidíte, že dobře,

Tak proč si dělat starosti?

Autor: František Benda, Foto: Internet