Důchodce a duchovní život – Východiska 2

Autor článku: František Benda Dá říci, že „Západ“se více přiklání k realistickým názorům (i když i zde vznikla hluboká učení). „Východ“ je nositelem duchovna (s přihlédnutím k faktu, že rovněž zde vznikla mnohá důležitá vědecká pozorování, dodnes platná a hodnotná).

Výsledky bezprostředních zkoumání jsou všeobecně známé, neboť se s nimi setkáváme na každém kroku, takže nepotřebujeme učebnice, abychom se o nich dozvěděli. Naproti tomu k výsledkům duchovním se musíme obtížně propracovat, přičemž nikdy nemáme jistotu, že jsme na správné cestě. Jako nám sofistikované technické pomůcky umožňují znásobit naše ne příliš dokonalé smysly, abychom pronikli do hlubin hmoty nebo vesmíru, tak i duchovní vědy nabízejí metody jak zkultivovat a vytříbit mysl, aby byla schopna přijímat podněty, které jsou příliš slabé na to, aby pronikly chaosem a hřmotem kolosu, který se nazývá současný praktický život. Necvičená mysl se podobá ruce navlečené do rukavice. I s tou se sice dá leccos pořídit, ale na jemnou práci ani zdaleka nestačí.

Je jasné, že cesta, kterou nastoupila věda, nemá konce. Jako se při výstupu na vysokou horu objevují stále vzdálenější kraje, stejně se před badateli kvůli stále se zjemňujícím výzkumným metodám objevují složitější a složitější podrobnosti. Dosažení jakéhokoliv konečného cíle je zcela vyloučeno. Objevování nemá konce.

Duchovní bádání se nepohybuje cestou ani opačnou, ani jednoduše paralelní, nýbrž zcela odlišnou, s vědeckou naprosto nesouměřitelnou. Nehledá nejsubtilnější podrobnosti hmotného světa – v jehož divergenci tuší spíš kolaps než zisk – jde cestou svou vlastní. U jevů se nezajímá ani tak o jejich vlastnosti, jako o jejich původ a dopad. Nejpodrobněji na tomto poli obstál buddhismus, i když ostatní duchovní směry s ním v mnohém drží krok. Z jeho hlediska mají všechny jevy několik společných vlastností. Jsou v neustálé proměně: buď se právě rodí, nebo stárnou, nebo umírají a posléze zanikají. To znamená, že nemohou trvale uspokojit žádné očekávané požadavky.

A jelikož život potřebuje kladné podněty, tak jej – pokud se s nimi setká – dříve či později zklamou. Také původ kteréhokoli jevu je nejasný. Vše, s čím se setkáváme, je pouze důsledkem nějaké předcházející příčiny. Bádání tímto směrem za účelem hledání prvopočátečního původu se ztrácí v nepochopitelnu.

To vedlo k tomu, že byla přijata představa jakési počáteční naprosté prázdnoty, ze které po neznámém prvotním impulzu začaly vznikat jednotlivé vazby a závislosti, až dospěly do stavu, chápaného a nazývaného jako současnost.

Z toho vyplývá, že ti, kdo se nechtějí smířit se současným stavem, neboť jej považují za zcela neprobádaný, se snaží proniknout pod pláštík jeho tajemství. Buď se obklopují stále složitějšími přístroji a zvykají si na bezpodmínečnost týmové spolupráce, nebo se naopak utahují do samoty, ve které se snaží vést co nejjednodušší život. S jistou licencí řečeno: buď si volí plnost, nebo prázdnotu.

To jsou mantinely, mezi kterými se pohybuje většina těch ostatních, kterým je buď osud lidstva lhostejný, nebo zájem o něj předem vzdali, neboť se necítí natolik silní či povolaní, aby se podobných činností, které nikterak nenabízejí naději na brzký úspěch, jakkoli zúčastňovali.
Takové a podobné úvahy nejsou vázány na žádný z uznávaných vědeckých či náboženských směrů. Vzdalují se jim proto, že věda se chová jako pohádkový drak, kterému po setnutí jedné hlavy narostlo hned několik hlav nových, kdežto na prahu prázdnoty jakékoliv vazby nebo příbuznosti beznadějně mizí. Kdo si libuje v analogiích, může si něco přečíst o černých dírách astronomů a o průchodu jimi do jiného vesmíru. Žijí snad naši mystikové v našem prostředí?
Pesimisté se ovšem rádi nechávají slyšet, že podobné úvahy sice mohou být zajímavé, ale skutečnost že může být naprosto jiná.

To vše se týká pouze omezené a dočasné skupiny, která je výsledkem jistého děje na místě, které nazýváme Země. Trvání této skupiny je pouhým sotva znatelným zábleskem vzhledem k trvání vesmíru, vztaženým na pranepatrný bod mezi záplavou ostatních nebeských těles. Může kdykoliv skončit, aniž by si toho kdokoliv všiml. Kromě tohoto jepičího života prochází sama Země svými vlastními změnami, které v žádném případě neberou ohled na to, jestli někde nějaký život je, či není. Život sám pak obsahuje řadu úskalí, která víceméně úspěšně usilují o jeho zánik, a to navzdory tomu, že s jeho zánikem by současně zahynula rovněž. A navíc – věda sama si paralelně vyrábí možnost své vlastní zhouby (čímž se dost podobá některým patologickým vlivům), kdežto duchovno se předem vzdává všeho.
Optimisté naopak oponují: ne, ne, tak zlé to není, jen se snažte a usilujte dále, v tom je přece podstata života. Však ono to už nějak dopadne, a uvidíte, že dobře,

Tak proč si dělat starosti?

Autor: František Benda, Foto: Internet