Obrnářky, obrnáři, obrnárčata

Autor článku: Irena Fuchsová V roce 1954 jsem jako čtyřletá dostala dětskou obrnu (www.polio.cz). Očkovat proti ní se začalo až o několik let později. V současné době u nás „dožívá“ asi 10 000 obrnářů a většina z nás se potýká s tzv. post – poliomyelitickým syndromem.

Letos jsem byla zase v lázních. Obrnáři mohou jezdit každý rok, tak toho využívám.
„Ty se máš! Zase jedeš do lázní!“ To mi řekne devadesát devět lidí ze sta, vážně! A ten jeden? To byla paní, se kterou jsem se před lety seznámila ve vlaku. Povídaly jsme si o dovolených, a já se zmínila, že jezdím každý rok do lázní.
„Tak to vám nezávidím,“ řekla. „To musíte být dost nemocná, když vám dávají lázně každý rok. Určitě byste byla radši, kdybyste jezdit nemusela.“
Řekla přesně to, co odpovídám všem „závistivcům“.
„Byla bych radši, kdybych jezdit nemusela.“
Od toho dne začal zase nabíhat počet těch, co mi říkají, ty se máš! Zase jedeš do lázní! A chápavá paní se mezi nimi zatím neobjevila.
Poslední roky, kdy někdy sotva lezu, mě to dost štve. Blbečkové, říkám si, hned bych si to s vámi vyměnila!
Takže jsem letos byla zase v lázních. Chodila jsem večer do bazénu se Zbyňkem, je mu čtyřicet, chodí o berlích, má DMO – dětskou mozkovou obrnu, je ženatý, má syna, počítačovou firmu. Jednou mě chtěl stáhnout pod vodu a já začala nepříčetně ječet. Okamžitě přestal a já se mu omluvila.
„Mám hrůzu z potopení! V Janských Lázních byla jedna sestřička. V roce 1954. Koupala nás tak, že nás namydlila, pak nás vzala vzadu za krk a potopila pod vodu. Když jsem se po půl roce vrátila domů a maminka mi chtěla umýt vlasy, honila mě celá rodina po bytě. Tak jsem jim to řekla. Táta chytil oběma rukama židli a říkal, já tam pojedu a tu svini zabiju!“
Zbyněk na mě koukal a pak se usmál.
„Já to doma nikdy neřekl.“ Zažil totéž v roce 1972. Věřili byste tomu?
Také jsem letos v lázních potkala Helenu, taky obrnářku – vozíčkářku, která nádherně tancuje. Na diskotéce se kolem ní pokaždé udělalo kolečko a všichni jsme bez dechu sledovali její kreace. Její vzpomínky na Janské Lázně se od mých příliš neliší.
Podruhé jsem tam jela až v roce 1999. I po pětačtyřiceti letech se ve mně všechno sevřelo. Nikdy před tím jsem nezažila, aby vzpomínání bylo tak děsivé a černé. Stála jsem u sochy Krakonoše a brečela.
Potom jsem tři týdny proseděla s partou obrnářů a myopatů v baru na kolonádě a lázeňským pobytem jsem se doslova propila. Už sem nikdy nepojedu, oznámila jsem panu Fuchsovi, když pro mě přijel a názor jsem nezměnila.
Když jsem to řekla Heleně, přikývla.
„V padesátých letech nebyly v Jankách sestřičky, ale bachařky.“ S tím se nedalo nesouhlasit.
„Určitě pracovaly ve válce jako dozorkyně v koncentrácích,“ dodala jsem, a Milena, třetí obrnářka, která seděla vedle nás, odmítavě zavrtěla hlavou.
„Nevím, co pořád máte. Já byla v Jankách pokaždé spokojená! Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkala. Nikdy!“ Podívaly jsme se s Helenou po sobě.
„Kdys tam byla poprvé?“ Věděly jsme, co odpoví, a nemýlily jsme se.
„Bylo mi dvanáct.“
Spokojeně jsme jí vysvětlily, proč patřila mezi „šťastné.“
„Bachařky si na starší děti netroufaly! Dovolily si jenom na ty, kterým bylo maximálně pět!“
Po návratu z lázní mi přišel z mých webovek dopis. Od obrnářky Alžběty.
„Náhodně jsem objevila tyto stránky – nestačím zírat, čtu a čtu, až mi slzí oči. Jsem taky obrnářka z roku 1954, post – poliomyelitický syndrom se u mne projevil naprosto přesně tak, jak píšete, do čtyřiceti jsem byla „King“, pak jsem začala nějak „uvadat“, nejen fyzicky, ale i psychicky – došlo u mě doslova k „vyhoření“ a tak jsem se ocitla v plném invalidním důchodu.
Možná, že se známe z dětství z Janských Lázní, jen o sobě nevíme. Byla jsem také často a dlouho v Praze – Krči, v Thomayerově nemocnici. A hrozně nás tam strašili, že když budeme zlobit, že nás dají na „sever“. To byl pověstný „lapák“ pro malé dětičky, které se víc hýbaly a sestřičkám bylo zatěžko je pohlídat. Tak nás svazovaly do kozelce a nechaly přivázané na zemi k noze postýlky, abychom jim někam neodlezli. Asi také máte všelijaké neblahé zkušenosti, jak jsem pochopila z Vašich stránek. Jestli budete mít zájem se seznámit se mnou, budu ráda, už je nás „pravých obrnářů“ čím dál méně.“
Nebudete tomu věřit, ale mně se po přečtení jejího dopisu ulevilo. Až mi totiž příště někdo řekne, ty se máš, zase jedeš do lázní, tak s úlevou přikývnu.
„Máš pravdu. Mám se. Protože už nejsem dítě.“

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12