Škola, základ života.

Autor článku: Věra Svobodová Pátého října se po celém světě slaví Den učitelů. Dle organizace UNESCO, která tento svátek v roce 1994 vyhlásila, se tento den oslavují všichni učitelé bez ohledu na stupeň vzdělání který zajišťují.

Jde o celkové uznání učitelské práce, práce nezastupitelné a často nedoceněné.
V České republice je tento svátek určen na 28.března, kdy je výročí narození Jana Ámose Komenského, patrona českého školství. Při této příležitosti se na mnohých školách konají projektové dny či programy s tématikou, která má žáky seznámit s tímto dávným pedagogem a jeho učením. Fakta o jeho životě a díle jsou dnes již lehce dostupná díky vyspělé technice, napadá mě však otázka, zdali by tento učitel národů byl se stávajícím a neustále se měnícím způsobem vzdělávání spokojen. Jací jsou dnešní pedagogové a jaké jsou dnešní děti? A je vůbec ještě povolání učitel posláním? Každý z nás si jistě pamatuje svou první paní učitelku nebo učitele. Ať už v dobrém nebo ve zlém. Je to člověk, který bez nadsázky nastartuje váš budoucí život. Probudí ve vás zájem, touhu se něco naučit, snahu dosáhnout co nejlepších výsledků a zdravou ctižádost. Učitel by měl ale taky vychovávat, jít příkladem a být pro děti vzorem. Utopie? Mohou si děti dnes svých učitelů vážit? A hlavně, vede je k tomu někdo?

Na druhou stranu je třeba říct, že dnešní mládež asi taky není pro učitele mnohdy výhra. Obzvlášť na druhém stupni základních škol, dnešní mnohé –náctileté děti se chovají jako budoucí generální ředitelé, často za zjevné podpory svých rodičů dávají pedagogům pocítit svou převahu a beztrestnost. Kde je hranice mezi sebevědomím a drzostí, mezi slušným chováním a arogancí? Přijde i k nám doba, kdy se budou učitelé svých žáků bát?

Ve svém životě jsem se setkala s několika desítkami pedagogů. Ne na všechny vzpomínám ráda, ale dnes po letech už vyvanuly dávné křivdy a taky s věkem přišla jakási tolerance a pochopení. Nezůstala mi v paměti žádná vyloženě negativní vzpomínka. Museli jsme se učit, slušně se chovat, chodit čistě a vhodně oblečeni. Dnes to zní trochu divně, ale mohu upřímně říct, že nás to nijak nestresovalo, neubíjelo a vyrostli z nás slušní a vzdělaní lidé. Samozřejmě byli i tací, co prolézali školou se čtyřkami. Tak šli do učení a jsou z nich schopní řemeslníci. Nechci vychvalovat dávné časy, jen se zamýšlím nad tím, kam spěje naše vzdělanost. Vzdělanost živená bezduchými seriály, knihami o ničem, filmy tak drastickými, že nad tím zůstává rozum stát. Je nám předkládáno nablýskané pozlátko a dáváno za vzor.

Snaha mladých rodičů vrátit se co nejdříve do práce vede k nárůstu všech možných zařízení, školiček, školek, hlídacích agentur, které dnes vznikají jako houby po dešti, a stále jich je málo. Vlastně už tady se naše děti setkávají s jakýmsi svým prvním vzděláváním. Je jen na rodičích, kam svoje děti umístí, zda do státních zařízení nebo do soukromého sektoru. Valná většina z nich si možná moc vybrat nemůže, záleží na obsazenosti, pominu otázku peněz. Velkou oblibu si získaly i lesní školičky pro předškolní děti. Nepochybuji o tom, že se dětem v takové školce líbí, jsou ale děti dostatečně připravené na základní školu? A jsou na tyto děti připraveny základní školy? Není to jednoduché ani pro jednu ze zúčastněných stran: děti, učitele, rodiče. Musí to být těžké pro děti, které měly určitou volnost, najednou sedět na místě, soustředit se, být vlastně ,,zavřené,, čtyři pět hodin. A co teprve učitelé, mít dvacet dětí ve třídě, všechny dokázat zaujmout a držet krok s osnovami. Tady si myslím, že by rodiče měli pečlivě zvážit jim přijatelný způsob vzdělávání jejich dětí a zvolit vhodný způsob, jak toho dosáhnout.

Vrátím se ke státním zařízením, určených k vzdělávání, školky, školy, učiliště. Nároky na děti rostou, ale rostou i nároky na jejich učitele. Dnes už nestačí mít střední pedagogickou školu, leda tak na vychovatelku v družině. Ale učitelky, byť v mateřských školách, musí mít vzdělání vyšší. Na základní škole a výš je to pochopitelné, ale nač je ,,tetě,, v jesličkách nebo ve školce titul? Nedávno jsem četla názor jednoho učitele v důchodu. Zamýšlel se nad touto otázkou a polemizoval s tím, zda jsou dnešní předškoláci lépe vzdělaní a vychovaní, jestliže je mají v práci samé bakalářky a magistry. Je to na nich tak znát? Nechtěl se nijak dotknout oněch učitelek, jen přemýšlel o tom, jaký je v tom rozdíl. Že jsou děti dnes všeobecně chytřejší, zběhlejší v technice je jasné, ale jak jsou na tom s výchovou? Mají kvalitnější pedagogy už od svých tří let, kdy budou vidět výsledky, budou-li jaké? Při čtení tohoto článku mě napadlo, že by se měl na chvíli posadit někde poblíž dětských hřišť, někam, kde se scházejí dnešní adolescenti. Možná by měl rychle jasno.
Nelze ale házet všechny do jednoho pytle. Pedagogy ani děti. Jsou určitě mezi námi, pevně v to doufám, učitelé, pro něž je jejich práce opravdu posláním. Taktéž jsou hodné a vychované děti, z nichž vyrostou řádní a vzdělaní lidé.

Práce učitele není jednoduchá, mnozí z nás vidí jen tu lepší stránku. Každá mince má ale strany dvě. Sami učitelé jistě nejlíp ví, jaké horké chvilky ve škole zažívají s našimi potomky, jakou v podstatě bezmoc pociťují v momentě, kdy proti nim stojí nezvladatelný žák a jeho arogantní rodiče. Stejné pocity možná ale zažívají i rodiče, jejichž děti vybočují z řady, ať už prospěchem nebo chováním. Snažme se tedy najít společnou řeč, vzdělání je to nejcennější čeho se nám může dostat a co můžeme svým dětem poskytnout.
Opustila jsem školní lavice zhruba před třiceti lety. Dodnes se pravidelně každý rok scházíme se spolužáky ze základní školy. Nesejdeme se všichni, už taky za některými chodíme na hřbitov, ale první sobota v červnu je naše.

Nedávno jsme měli kulaté výročí a pozvali jsme své bývalé učitele. Jsou to už hodně staří lidé, ne všichni mohli přijít a ne všichni ještě žijí. Přesto to bylo jedno z nejkrásnějších setkání za poslední léta. Málokdo z nás se ubránil dojetí. Nevím komu toto setkání dalo víc, ale jedno vím jistě. Tito naši učitelé odvedli dobrou práci, když si po tolika letech máme co říct, vzpomínáme rádi na školu a jsou z nás slušní lidé. Kéž by jednou i děti našich dětí mohly říct totéž. Kéž by i jejich učitelé byli pyšní na své žáky a oni na ně nezapomněli.

Autor: Věra Svobodová, Foto: Internet