Sraz po čtyřiceti letech

Autor článku: Vlasta Kousalíková Nejdřív se mi to zdálo jako chyba tisku, žádný výrazný matematický talent jsme, pravda, ve třídě neměli. Po několikero sčítání a odečítání jsem, bohužel, zjistila, že chyba tam není. Fakt je to čtyřicet let, co jsme opustili školní lavice naší zédéšky.

Nutno přiznat, že se nás sešlo dost, zatím jsme došli po svých, bude i hůř. Myslím, že nám to všem moc slušelo, skoro tolik, jako na těch zažloutlých fotkách. Možná nebyly ani tak zažloutlé, ale brýle jsme si na ně museli vzít stejně. Zvážili jsme i možnost, že by spolu s fotkami měly kolovat i ty brýle, ušetřil by se čas šmátráním v kabelkách.

Je ale docela možné, že za dalších deset let budeme k brýlím potřebovat i naslouchátka. Moc hezky jsme si popovídali a bylo to povzbudivé. Klouby nás bolí všechny a nejen ty. Možná to je těmi pár kily navíc, které jsme léty posbírali. Spolužačka Jana se koneckonců staral, aby jich bylo ještě víc. Jako majitelka cukrárny přinesla opravdu hodně dobrot a odolat jim nebylo dost dobře možné.

Zajímavé je, že ze všech spolužaček vypadaly nejlépe naše učitelky. Buď je to tím, že si už dávno užívají zaslouženého důchodu nebo tím, že předchozí generace byla nějak odolnější. Zejména učitelka matematiky a třídní áčka vypadala báječně. Její výuka už tentokrát třeba nebyla – všichni jsme si spočítali, že do důchodu nám zbývá ještě šest let, tedy aspoň holkám s dětmi.

Znamená to, že až se sejdeme za dalších deset let, budeme všichni důchodci. Bude nám líp? Kdo ví.
Možná se snáz shodneme na tom, zda je to tak dávno, co jsme opustili lavice nebo zda to vlastně tak dlouho není. Čas je relativní pojem. Je fajn, že se scházíme, aspoň se poznáme a můžeme si namlouvat, že jsme vlastně pořád stejní, i když na zádech máme místo školních aktovek spoustu zkušeností, pádů i výher.

Tak zase za deset let! A nezapomeň ten vozembouch, Zdeňku, bylo to s ním fakt super.

Autor: Vlasta Kousalíková, Foto: Internet