Důchodce a duchovní život – Pátrání 1

Autor článku: František Benda Člověk je složitější než všechny jiné živé bytosti. Má schopnost myšlení, které mu umožňuje vnímat a kombinovat události z minulosti, přítomnosti i možné budoucnosti, a to jak skutečné, tak i pouze vysněné.

S touto myšlenkovou schopností těsně souvisí i zvláštní vlastnost mysli – pozorování sebe sama. A nejen pozorování, ale i posuzování vlastního způsobu myšlení: jeho rozvíjení v případě, že s ním mysl souhlasí, nebo přibrzdění, změna či přímé odstranění nevhodných myšlenek tehdy, jestliže neočekávaně nabralo kurz, se kterým mysl nesouhlasí.

Mysl si uvědomuje svou neustálou produkci, tj. myšlení. Je přesvědčena, že myslet musí, a to bez přestávky, resp. že nedokáže nemyslet. Takový stav považuje za normální a samozřejmý.

Snaha, která směřuje ke změně tohoto stavu směrem k vyšší kvalitě, vede k pokusům myšlení buď dále rozvinout a prohloubit, nebo je naopak omezit. Rozvíjení způsobů myšlení se ubírá cestou zdokonalování logiky, matematických a prostorových abstrakcí, nauky o symbolech apod. Taková činnost je pokládána za všeobecně prospěšnou, je doporučována a všemožně podporována. Trénování paměti je navíc i výbornou pomůckou proti stáří.

Druhá cesta vede k typu omezovaného, pozastavovaného myšlení, nikoli ovšem k jeho naprostému zavržení. Má za cíl odstranit myšlenkový balast, hrnoucí se do ní skrze lidské smysly ze všech stran, a ponechat jí čistý prostor, umožňující poznávat povahu věcí v jejich podstatě. Tento způsob myšlení je méně populární, neboť je mnohem obtížnější než způsob předcházející. Do oblasti zájmu se dostal jmenovitě přes rozvíjení podrobnějšího duchovního nazírání.

Za základní lidské potřeby jsou považovány tělesné uspokojení, hmotné zajištění a společenské postavení. Člověk nechce pouze žít. Také se chce radovat, užívat si života a zanechat po sobě nějakou stopu. K tomu potřebuje několik základních existenčních podmínek, které mu to umožní. A v neposlední řadě chce být členem nějakého smysluplného společenství, ve kterém bude slyšet i jeho hlas.

Mnoha lidem – a to po dlouhou dobu jejich života – stačí jednoduché uspokojení v těchto třech skupinách. Nějakému rozvinutí směrem k vyšším ambicím se dokonce i brání. Někteří ale začnou být dříve či později nespokojeni; pak se ohlížejí po jiných možnostech. Ať už z návodu vnější autority či na základě vlastní zkušenosti, či dokonce jakéhosi osvícení začnou pochybovat o dokonalosti dosavadního stavu a pošilhávají po jiném břehu, kde by se mohli cítit spokojenější.

Každý se občas setkává s jakýmsi varováním před nástrahami profánního života i s lákáním z řad mnohdy samozvaných vyznavačů toho či onoho náboženského nebo filosofického směru, slibujícího rychlou a zaručenou nápravu. Také může být poučen denní praxí, že nejen očividně velké ideje, ale ani běžné fenomény nejsou při podrobnějším pohledu zblízka vůbec tak jednolité, jak se původně zdálo při globálním pozorování z dálky. Mnohé mají zřejmé nebezpečné trhliny, jiné jsou natolik vratké, že stačí jen drobný zásah prostého selského rozumu, aby ztratily význam.

Tzv. normální myšlení nevede k významnějšímu duchovnímu pokroku. Směřuje sice k nebývalému rozvoji vědy, techniky, civilizace, společenských věd a mnoha jiných oborů, avšak stále narůstá množství těch, kteří jsou sice doslova zahrnuti výhodami moderní společnosti, ale přesto cítí, že byli nějak ošizeni, že nedostávají to pravé, co ve skutečnosti potřebují. Navzdory dostatečnému hmotnému zajištění stále cosi chybí. Zřejmě proto se tedy vždy znovu rekrutují nadšenci, kteří rádi opouštějí teplý a zabydlený blahobyt, aby se vydali do neznámých končin ducha. Hmotně sice ztrácejí, ale cítí, že jejich vnitřní bohatství se zvětšuje. Historie zná bezpočet mužů i žen, kteří se ochotně vzdali doslova všeho: nejen majetku či výhodného postavení, ale dokonce i rodiny a přátel, pevného a zajištěného bydliště i nakonec posledního kousku šatu, zdraví, života, i toho, co nás provází současně s dýcháním – vlastních myšlenek. Končiny, které odměnou za to objevili, jsou pro ně zřejmě natolik lákavé, osvobozující a naplňující, že v nejednom případě podstoupili i kruté tělesné útrapy, jen aby se mohli přiblížit svému ideálu.

Dnes se nic podobného od nikoho nežádá. Populární jsou pouze hladké a rychlé postupy. Kdo se ale přece jen rozhodl hledat duchovní cestu a postoupit v ní o stupínek výš, musí počítat s tím, že bude muset dobrovolně a bez náhrady opustit mnohé z toho, co až dosud považoval za samozřejmé a nevyhnutelné vybavení svého hmotného i myšlenkového světa.

To je velice důležitý poznatek, který je nutno si do hloubky uvědomit na začátku této intuitivní a abstraktní cesty. Jakmile se rozjede poznávání jejích jednotlivých fenoménů s jejich zvláštními zákonitostmi, které se na počátku studia mohou vymykat běžné zkušenosti a zdát se přinejmenším bizarní, musíme být připraveni na to, že vazby k dosavadním základním kamenům běžných návyků se natolik uvolní, že nás už nebudou víc ani poutat, ani lákat zpět. Jedině to nám umožní pochopení a přijetí oněch nových zákonitostí. I když ale nakrásně nějaký tah zpět zůstane – neboť začátečník má obavy, aby nezůstal trčet ve tmě, a snaží se ponechat si zadní vrátka k případnému ústupu – přece jen bude cesta vpřed o něco snadnější. Zkušenost ukazuje, že s novými problémy, které se znenáhla objeví na cestě, se současně otevře i brána, která nabídne východisko.

Takový průběh vážného zájemce navzdory překážkám dost láká, protože životní praxe nenechá dlouho nikoho na pochybách, že mnohé v ní je spíše na překážku, jakkoli se to zpočátku tvářilo jako kdovíjaký pomocník.
Stačí vlastně jen opravdu chtít a nějak začít. Cesta se pak už rozvine sama.

Autor: František Benda, Foto: Internet