Důchodce a duchovní život – Pátrání 2

Autor článku: František Benda Jde-li o pokus produchovnit vlastní život, dostaví se nutně otázka: odkud začít? Je známo, že každému rozhodnutí následuje okamžitě řada někdy až zdánlivě podružných maličkostí, z nichž každá musí být řešena zvlášť a pro ni specifickým způsobem.

To má za následek, že ten, kdo projevil v tomto směru vážné úmysly, se začne dříve či později odlišovat od svého okolí, jehož byl až dosud součástí. Pak může dojít i k nějakým konfliktům, neboť dav těžce nese, jestliže se někdo chce z něj vyčleňovat. Jde-li o silného jedince, je možné, že se mu podaří strhnout s sebou i skupinu přívrženců, ale to se jedná spíš o řídké případy. Rozumnější je počítat s tím, že budeme na své cestě osamoceni. Osamoceni se ale ocitneme i jindy, při jakémkoli jednostranném zaměření, od zamilovanosti, sportu až k nejrůznějším koníčkům. Emocionální pouta ke zvolenému předmětu jsou zpravidla tak silná, že se na mínění okolního prostředí příliš neohlížíme.

Nový svět se pak otevírá těm, kteří „puzeni duchem“ (někdy ale také lákáni), jsou ochotni se jím nechat vést, jakkoli z toho mohou mít zpočátku třeba i neurčitý strach. Ale je možné, že právě to je láká, nebo se na to i – nevědouce proč – těší. Mnozí s podobnými myšlenkami pouze sympatizují: rádi by je sice přijali za své, ale nacházejí na nich některé rysy, se kterými je jim obtížné se ztotožnit, což jim brání v naprostém odevzdání. Mnozí lpějí na navyklých předmětech a vztazích dokonce s radostí, říkajíce: ano, lpíme, víme o tom a líbí se nám to. Nemáme zájem odejít a něco měnit.

Není vůbec snadné se něčeho vzdát, dokonce i maličkostí. Z literatury je už dávno známo, jakými cestami se musí ubírat myšlení toho, kdo se dal na Cestu, ale slepé napodobování cizích vzorů k úspěchu nevede. Asi tak, jako pouhé nakupení stavebního materiálu nevytvoří dům. Je třeba ještě něčeho navíc, co se nedá pouze přivézt a složit na parcele. Ještě je třeba mít stavební plán a podstoupit trpělivé sestavování kousek po kousku. Ve škole také zkušený učitel snadno pozná, jestli žák předloženou úlohu vypracoval sám, nebo ji prostě odněkud opsal. Zde se nelze vyhnout opravdovosti.

Rozhodnutí vydat se na Cestu není tedy jednoduché, ať už k tomu vedly pohnutky jakékoli. Od samého začátku se zdá totiž jasné, že – při prvním nepoučeném pohledu – obrací chod vývoje proti navyklému životu. Nejde však o nic jiného, než o jistou setrvačnost, jak ji známe ze školní fyziky. Těleso, nacházející se v klidu nebo v pohybu, se snaží všemi svými složkami udržet buď v onom klidu, nebo pohybu. Jak by se pak proti jakékoliv změně neměl bránit člověk?

Jsme vybízeni hledat nové přístupy a jiná vysvětlení k zážitkům, o kterých jsme byli až dosud přesvědčeni že je tak dobře známe. Je třeba na to jít od lesa a začít od prapůvodce všeho dění, tj. od myšlenek, a ty začít kultivovat.

Soudný člověk dokáže rozpoznat, které myšlenky ho rozrušují a které uklidňují. Proti těm rušivým je záhodno vystoupit se vší rozhodností. Nabízí se hned několik způsobů. V prvé řadě je třeba střízlivě posoudit do jaké míry je událost skutečně nebezpečná – pak by bylo nutno ji bezodkladně řešit. Je třeba si ale přiznat, že mysl se ráda bojí zbytečně. Při hrozbě události s neznámým koncem si dokáže vykonstruovat přepestrá katastrofální zakončení; jen jediným se nezabývá: představou šťastného konce. A to navzdory tomu, že se všeobecně mluví o naději, která umírá poslední. Té se tu jaksi nedostává.

V mnoha případech jde o planý poplach. Snadno dojde i k tomu, že mysl, jak si libuje v obavách, se i v dobách relativního klidu upne na cosi méně důležitého a udělá z toho případ. Prostě se musí něčím podobným krmit, vezmi, kde vezmi.

Známá náboženství se takovými problémy podrobně zabývají, neboť se přímo dotýkají jejich doktrín. Křesťanství vybízí k trpělivosti a odevzdanosti (ale „běda tomu, skrze koho pohoršení pochází“); jóga veškerou nepřízeň vysvětluje karmicky jako následek předcházejících přestupků (a současně varuje před vytvářením nových); buddhismus zase bere nespokojenost a utrpení jako přirozenou vlastnost života.
V pozdějším stadiu se dojde k tomu, že je nutno se odtáhnout od myšlenek, a to jak nepříjemných, tak i příjemných. Má-li být mysl prázdná, pak je třeba odstranit z ní kde co.

U všech způsobů lze nalézt společného jmenovatele, kterým je rada: nevpouštět si do mysli příliš mnoho zbytečných emocí, neboť ty nevedou k uklidnění, nýbrž naopak situaci ještě více zkomplikují. Ať je situace jakkoli složitá, vždy je výhodnější řešit ji s chladnou hlavou, nezatíženou jakýmikoli předsudky, než se už předem bát, rozčilovat se nebo křičet.

Konečnou stanicí je přece dosažení klidu mysli.

Autor: František Benda, Foto: Internet