Důchodce a duchovní život – Pátrání 3

Autor článku: František Benda V současné době se zdá, že v dušezpytném oboru se věnuje více pozornosti produkci východní než západní. Nabídkami na různé přednášky nebo semináře se vývěsky jenom hemží.

A přece dostatečně silnou základnu lze nalézt i u nás, a to ve spisech, pojednávajících o křesťanské mystice. Malý zájem o ni je možná způsoben tím, že její výrazivo je z valné části postaveno na katechismu, což u nás není asi zdaleka tak přitažlivé jako vzdálená jóga nebo buddhismus. Pečlivý čtenář v ní ale nalezne mnoho shodných myšlenek a názorů, jen si vybrat. Stačí např. porovnat Kempenského „Čtvero knih o následování Krista“ a východní „Bhagavadgítu“ a vše bude jasné. Obě cesty obstojí i před nejpřísnějším zrakem. Shodných výroků je v nich bezpočet.

Při studiu literatury tohoto typu může být čtenář překvapen častou zdánlivou protichůdností některých tvrzení. Výstižným příkladem je třeba prohlášení, že „Bůh je všude a nikde“. A skutečně; realisticky zaměřený badatel ho v nějaké reálné formě opravdu nikde neobjeví, ať hledá kde chce a jak chce; zbožný věřící ho má ale po ruce kdykoli se mu zachce. Pak skutečně platí, že „Bůh je všude, kde nalezne otevřené srdce“. To rozum jaksi nedokáže pochopit, zatímco srdce nadšeně souhlasí.

V podobném duchu vyznívá také známá Lao Tseho „Kniha o tau a ctnosti“. Ta paradoxy přímo oplývá. A přesto při jejím čtení cítíme, že vyjadřuje jakousi pravdu, jakýsi její těžko postižitelný aspekt. Jakkoli je naše západní uvažování prosyceno potřebou jednoduché logiky a geometrie, paradoxní logika nás nejenže neodpuzuje, ale naopak rozechvívá tušením poznání nových souvislostí.

Jsme poučování, že každý jev je možno prožívat na příklad tak, že se s ním ztotožníme a připustíme, aby v nás vyvolal některou z mnoha emocí. Druhá možnost spočívá v tom, že pozorujeme kriticky sami sebe „co to s námi udělá“. Také se ovšem můžeme dočkat, že bychom chtěli něco do důsledku prožít, ale ono se to jaksi nedaří. Nemůžeme tomu zkrátka přijít na chuť.

V prvém případě jde o vztah ega (já), které se ochotně zabarvuje náladou prožívané události a přijímá ji za svou, v případě druhém jde o zásah tzv. Tichého svědka (nebo též Pozorovatele), který pouze nezúčastněně konstatuje co se právě děje. Asi tak jako když o nějaké události vypráví její přímý účastník, a potom o ní slyšíme ve zprávách suché oznámení. Rozdíl je pouze v tom, že přímý účastník ji líčí z vlastního pohledu, tak, jak ji prožil, kdežto referát o ní se snaží o popis v širším kontextu, který přímému účastníkovi mohl uniknout. Ale zase postrádá život a barvu.

Egu jde výhradně o prožívání, kterého se nerado vzdává, a to i v případě, že prožívá něco neradostného. Bojí se (celkem oprávněně), že vzdáním se prožitků samo zanikne. Nezúčastněnému pozorovateli je takový přístup vzdálený. Po něj je případ jako případ. Když zanikne jeden, objeví se jiný. Někdy to ani jinak nejde. Proto také ve zprávách uslyšíme nezávisle vedle sebe oznámení o havárii autobusu s několika mrtvými a hned na to výsledek sportovního utkání známého klubu. Vše stejným, nezúčastněným hlasem.

Události samé je zcela lhostejné, je-li prožívána nebo pouze pozorována. Ona probíhá podle vlastních zákonitostí. Pro nás je důležité, jestli se nás nějak dotýká, či nikoli. Jinak je ji možno označit jako „danost“ a její vlastnosti jako „takovost“. Pokud bychom se o ní chtěli dozvědět více, museli bychom ji zkoumat podrobněji: jaké byly příčiny jejího vzniku a také jaký je cíl, ke kterému směřuje.

Důležitější pro vnitřní zpracování je studium vlastního prožitku, jmenovitě jaké emoce v naší mysli vyvolal. Ty by mohly být podnětem k nějakému rozhodnutí, následovaného činem. Toto místo je stěžejní, k němu je upnuta pozornost všech učení, která se snaží kultivovat mysl. Myšlenka – rozhodnutí – čin, o to zde jde.

Prevence je vždy důležitá. Jestliže se událost již rozjede, může mít dalekosáhlé následky. Ale vzdát se jí již na začátku jejího rozvoje je značně obtížné, a to i když tušíme neblahé její důsledky. Znamenalo by to opustit současné postavení a možná i změnit způsob života. Nabízí se doufat, že „ono to nějak dopadne“. Dopadne to určitě, jenže se nám to už vůbec nemusí líbit.
Proto je vždy na místě krajní obezřelost.

Autor: František Benda, Foto: Internet