Ideální pár

Autor článku: Irena Fuchsová V roce 1954 jsem jako čtyřletá dostala dětskou obrnu (www.polio.cz). Očkovat proti ní se začalo až o několik let později. V současné době u nás „dožívá“ asi 10 000 obrnářů a většina z nás se potýká s tzv. post – poliomyelitickým syndromem.

Když mi bylo dvacet, byla jsem na návštěvě u kamarádů, kteří se pár měsíců před tím vzali. On byl galantní, vtipný, usměvavý, obskakoval nás, ale ona si ho nevšímala a bavila se jenom se mnou. Říkala jsem si, ta je ale nevděčná! Já mít takového manžela, tak jsem štěstím bez sebe! Brzy mi došlo, proč byla taková. Když mě šel doprovodit, chtěl mě u schránek políbit.

To byla první „manželská“ lekce, kterou jsem od života dostala a protože jsem učenlivá, nezapomněla jsem na ni. Ono to ani nešlo. Život mi ji od té doby často připomněl…
Netrápila jsem se závistí, když jsem viděla dvojici, která se šťastně vodila po ulicích za ručičky. Časem jsem se od něho dozvěděla, že po tom, co se jim narodily dvě děti, s ním odmítá spát. Prý už není důvod. Je rád, když ji k milování přemluví alespoň jednou za dva měsíce. A to musí být hodně hodný…

Zrovna tak jsem nezáviděla drobné, čtyřicetileté paní, se kterou její manžel chodil pravidelně nakupovat. Táhl dvě, někdy i tři tašky a ona vedle něho cupitala s kabelkou. Od jejich sousedky jsem se dozvěděla, že ji bije. Někdy ji také zavře na balkon. I v zimě.

Po těchto a mnoha jiných zkušenostech jsem si o sobě myslela, že jsem ostřílený kozák a hned tak něco mě nedostane. Mýlila jsem se.

Ti dva přistoupili do pantografu kus před Prahou. Elegantní, usměvavý manželský pár. Mohlo jim být kolem pětašedesáti. On nesl dvě tašky, a protože vagon byl skoro prázdný, položil tašky na první volné sedadlo a počkal na ni.

Ona k němu došla a zavrtěla odmítavě hlavou.
„Miláčku, sem ne.“ Ukázala na sedadlo o kousek dál, on s úsměvem přikývl a tašky přenesl. Sedli si tak, že jsem mu viděla záda a jeho manželku, která seděla proti němu, jsem neviděla vůbec. Když se vlak rozjel, on se zvedl.
„Dojdu si na záchod, Vlastičko.“ Její hlas nešel neslyšet.
„Richarde, sedni se, miláčku. Víš, kdo všechno těmi záchody projde? To vydržíš. Dojdeš si u Karla.“ Přikývl.
„Máš pravdu, Vlastičko. Jako vždycky. Vydržím to, miláčku.“
Sedl si, chvíli mlčel a pak vytáhl noviny. Viděla jsem, že mu je vzala z ruky a schovala do jedné z tašek.
„Richarde, noviny máš na zpáteční cestu. Až pojedeme zpátky, bude venku tma. Pak si budeš číst.“ Muž jí odpověděl hned a jeho hlas zněl rozesmátě a šťastně.
„Vlastičko, ty myslíš na všechno! Já tě nemít…“ Natáhl se a pohladil ji. I ona ho pohladila.
„Teď budeme koukat ven,“ řekla spokojeně a oba se pohodlně uvelebili na sedadlech. Muž ukázal z okna.

„Vlastičko, to je ten chlív, co vyhořel! Nedávno to bylo v televizi.“ Žena se rozesmála.
„Richarde, ty jsi takový sladký popleta! To přece vůbec nebylo tady! To bylo na druhé straně! Na Pardubice!“ Muž mlčel a tak ho žena přesvědčovala dál. „Hořel celou noc! A shořel celý, miláčku! Tomuhle zůstaly zdi! To nebyl tenhle, Richarde!“

Věděla jsem, že pravdu má muž. Byl to tenhle chlív. Ale on s ní souhlasil.
„Máš pravdu, Vlastičko! Teď si vzpomínám, miláčku. Bylo to kousek od Pardubic. Jak jsem si to mohl splést?“

Žena se k němu natáhla a narovnala mu límeček košile.
„Protože jsi můj roztomilý popleta, Richarde!“ Chvíli mlčeli a pak muž začal něco hledat v tašce.
„Co hledáš, miláčku?“
„Chci si vzít něco k jídlu. Měl bych chuť na tu housku s paštikou, cos…“ Žena mu tašku vzala a dala ji vedle sebe.
„Ne, miláčku! Snídal jsi přece! Nemůžeš mít hlad! Máš na tu housku opravdu jenom chuť!“ Muž se zasmál.
„A ty se divíš, Vlastičko? Umíš dělat tak dobré houstičky…“ Nahnula se k němu a pohladila ho po tváři.
„Jsi sladký! Až vystoupíme a půjdeme ke Karlovi, tak si cestou jednu housku sníš, miláčku. Do oběda ji strávíš. V našem věku se už nesmíme přejídat.“ Vzal její ruku a líbal ji! On jí líbal ruku!

Byla jsem v šoku! To je zázrak! Na sedmapadesátiletá kolena jsem potkala ideální pár! Ona je sice zakuklená semetrika, že by s ní jiný chlap nevydržel, ale tenhle ji miluje! Je s ní šťastný!
Přijeli jsme na Masarykovo nádraží a lidé vstávali a oblékali se. Vstala jsem také a zapínala si bundu. I ti dva vstali.

Muž se otočil ke mně a zapínal si kabát. Nenávist mu doslova zkřivila obličej. Takovou nenávist jsem ještě nikdy na nikom neviděla!
„Vezmeš tašky, Richarde, miláčku?“
Jeho obličej se změnil jako lán obilí, když po něm zaduje silný vítr. Muž, kterého bych se vyděsila, potkat ho v noci, se ve vteřině změnil v laskavého staršího pána. S úsměvem se otočil na svou manželku.
„Ano, samozřejmě, že je vezmu, Vlastičko…“

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12