Důchodce a duchovní život – Prožitek

Autor článku: František Benda Prožitek je to, co nás seznamuje s novou událostí, která nějak zasáhne do našeho života. Kolem nás se toho děje samozřejmě velká spousta, ale to nás většinou nechává v klidu. Občas se sice s někým radujeme z jeho úspěchu, nebo zase jiného litujeme za to, co ho postihlo, ale pokud se nás to bezprostředně netýká, zůstáváme v pohodě.

Ne tak když nás něco neočekávaně zasáhne. To pak začneme jinak kmitat a snažíme se nové situaci nějak přizpůsobit nebo ji řešit.
Trochu jiná, ale ne zase tak moc, je situace, kterou jsme se snažili sami navodit. To dá někdy dost práce s přípravou. Nikdy ale stejně nemáme jistotu, že vše dopadne podle našich představ. Šedá je každá teorie, leč zelený je strom života, že ano, jak kdysi prohlásil slavný klasik. Nikdy přece nedokážeme předem odhadnout, jaká situace se vyvine v době, ve které chceme uskutečnit své záměry. To se pak někdy nestačíme divit. Není řídký případ, že se i pečlivě promyšlená akce zvrtne tak, že skončí naprostým fiaskem, kdy místo chystaného jásotu se snažíme rychle sbalit a co nejdříve zmizet. Snadno se tedy můžeme přesvědčit, že náhoda je – jak se to řekne správně? – no dejme tomu třeba hlupák. Vůbec na nás nebere ohled.
Události námi připravované se samozřejmě snažíme naaranžovat tak, aby pro nás vyzněly příznivě a podle našich přání. Navzdory největší pečlivosti se ale chybička může vloudit, takže není beze smyslu nechat si i u zdánlivě zcela jasných případů otevřená nějaká zadní vrátka pro případ potřeby náhlého ústupu.
Studium prožitku, tj. pochodu, který se odehrává v naší mysli během zkoumané události, by mělo vést k tomu, aby jeho následky nevedly k něčemu, co by nás mohlo později třeba i mrzet. Veškerá následná činnost má vést k výsledkům kladným, nebo alespoň – když jinak už nelze – k něčemu neutrálnímu, co sice k ničemu kloudnému nevede, ale také nikomu neublíží. Tak se prožitek představuje jako nevyhnutelný zárodek další činnosti, což je důvod k tomu, abychom mu věnovali mimořádnou pozornost, neboť se spoluúčastní na vytváření náplně našich následných dní.
Po prožitcích touží samozřejmě každý, přičemž máme na mysli zážitky příjemné, slastné, až povznášející, neboť máme představu, že právě z takových by se měl skládat náš život. Jako jakési koření si občas dopřáváme i umělých prožitků strašidelných, hrůzostrašných, až hororových, hlavně když víme, že se nás bezprostředně netýkají, a že odezní bez následků. Je přece známo, že lidé se rádi bojí – pokud jim z toho nehrozí nějaká újma.
Podobně si rádi oslazujeme život příběhy veselými a také různými vtipy a anekdotami. To jsou vlastně také takové miniprožitky, u kterých navíc víme, že smích je zdraví prospěšný.
Složitější je to se situacemi, které přicházejí jaksi zvnějšku, od nás nezávisle, podle nám neznámého klíče, zpravidla zcela neočekávaně. Jen málokdy se stane, že nás osvícená mysl na něco podobného předem připraví. Tu se pak snadno může stát, že kdesi zůstaneme trčet naprosto nepřipraveni a nevíme si pojednou rady.

S takovými stavy se lidé setkávali už odjakživa, a proto se také souběžně objevovaly rady jak jim čelit. Nikdy nemohlo jít o konkrétní řešení té které právě prožívané situace, neboť se nedá určit, s jakou otázkou tazatel přijde. Nabízené rady proto bývají pouze všeobecné, zasahující širokou oblast problémů. Dokonce i známé starobylé věštírny dávaly rady s dvojsmyslným výkladem (pokud jim bylo vůbec rozumět), na což doplatili mnozí tím, že si je vyložili bláhově ve svůj prospěch. Lidé si prostě fandili odjakživa.

Pokládá se za dokázané, že se svými intelektuálními schopnostmi nejsme schopni pochopit vesmírné dění v jeho plné šíři. Nicméně se o to všemožně pokoušíme. Ve světě vědy k domu slouží řada chytrých, vychytaných pomůcek a důmyslných přístrojů. Stejně tak v oblasti od vědy zdánlivě odvrácené, v tzv. duchovnu, bylo mnohé objeveno ve smyslu zjemnění pozorovacích možností. Jako se v profánním životě pohybujeme v oblasti pouze nejjednodušších fyzikálních zákonů, jejichž poznání se snažíme zjemnit, obdobně i v oblasti mysli se doporučují některé postupy, které mají za úkol zbystřit uvažování. A právě studium prožitku je jedním z nich.

Prožitek je kontakt s událostí, která přišla odkudsi z neznáma a narušila náš zatím poklidný život. Život, toužící po vyrovnaném, nevzrušivém pokračování. A teď náhle toto.

Prvním důsledkem takové události je, že se vzedmou emoce. Jejich síla a kvalita závisí od toho, jak moc jim uvolníme cestu. V tom je klíč k dalšímu postupu. Existují mezi námi povahy klidné, které hned tak nic nepřivede z míry, a vedle nich nalezneme povahy vznětlivé, které rozčílí kdeco. A mezi nimi pak řada odstínů a mezistupňů.

Výhodou mysli je, že si tento vlastní stav odkáže uvědomit. Někdy se sami na sebe až hněváme, že jsme se nechali něčím unést, ale neškolená mysl si s tím nedokáže poradit.

Teprve tehdy, když se naučíme pozorovat svou mysl jako samostatnou složku, se v ní dokážeme trochu zorientovat, takže máme naději, že se nám ji podaří i trochu zkultivovat.

Pokud nás postihne něco nepříjemného, je nutno v prvé řadě zachovat klid. Staré skautské heslo „ztratíš-li cestu, neztrácej hlavu“ platí i zde. Rozčilení, pláč nebo nadávky mohou situaci jenom zhoršit.
Nyní, v klidu, když se nic závažného neděje, se to hezky uvažuje. Jde-li ale do tuhého, pak nastupuje jiná písnička. Aby se právě neztratila ta hlava, v důležitých oblastech se preventivně zařazují cvičné poplachy, hlavně kvůli zjištění kde jsou slabá místa, projevující se právě pouze v kritických okamžicích. Těm je nutno věnovat zvýšenou pozornost.

V soukromém životě se nic podobného neděje. Leccos lze si sice vyzkoušet tzv. na nečisto, ale to jsou případy jen ojedinělé. Ostatně ani dost dobře nevíme, na co bychom se vlastně měli připravit.

Co se vyplatí, je dodržování navyklého rituálu. Je přece běžné, že řada denních nezbytných úkonů se po dlouhou dobu opakuje, takže se praxí zjednodušily na nejnutnější míru. Ty právě mohou být jakýmsi záchranným pásem při neočekávaných událostech. Jejich dodržování nás přikove zpět do běžného života.
Otřepaná fráze „co tě nezničí, to tě posílí“ platí v případě, že uvěříme poučkám moudrých, že cokoliv nás potká, je vlastně součástí jakéhosi nám jinak nepřístupného vyškolovacího systému, který nás má přivést k jakémusi konečnému pochopení, ale nejdříve si nás prověřuje, do jaké míry jsme schopni samostatně řešit některé dílčí zapeklité problémy.

Taková úvaha sice vlastní problém nevyřeší, ale emočně jej učiní snesitelnější.

Ať už to, co vedlo k nějakému prožitku, dopadne jakkoli, je výhodné – když už to odeznělo – klidně se k němu v myšlenkách vrátit a s klidnou hlavou jako nestranný Pozorovatel posoudit, jak jsme se vlastně chovali. Dost často musíme s hanbou přiznat, že naše vstupní představy byly neuváženě katastrofické, že jsme se zbytečně obávali netušených nebezpečí, a naději, že vše dobře dopadne, jsme vůbec nedali šanci aby nás aspoň trochu utěšila. I když ale vše dopadne hůř, než je nám milé přesto, že jsme k řešení přistupovali racionálně, můžeme se aspoň utěšit tím, že jsme provedli vše, co bylo v našich silách.

Ne vždy můžeme vyhrát, ale také ne vždy přece musíme prohrát.

Autor: František Benda, Foto: Internet