Důchodce a duchovní život – Nezbytné prostředky

Autor článku: František Benda To, co nás staví na pomyslnou špičku tvorstva, je nezdolná životní energie, kombinovaná se schopností využívat nejrůznější možnosti, se kterými jsme měli možnost se setkat.

Ne všichni lidé ale vládnou těmito dary přírody ve stejné míře. Řada z nich je zcela zjevně v tomto směru dost ošizena. Ostatně – je obtížně přestavitelné, jak by vypadal náš svět v případě, že by byl vyplněn převážnou většinou genii. To bychom se asi nestačili divit. Smiřme se tedy s tím, jak to je.

Mnohé společenské řády s takovýmto nerovnoměrným rozdělením schopností zcela vážně kalkulovaly, neboť vždy bylo nutno provádět velkou řadu podružných úkonů, do kterých se těm nadanějším moc nechtělo, protože je považovali – jakkoli nezbytné – za nacházející se pod jejich úrovní. A pokud se takových sil nedostávalo přirozenou cestou, opatřovali si je třeba i násilím různými druhy zotročování a vykořisťování.
Naštěstí se ale vždy vyskytlo několik, když už ne špičkových, tedy alespoň velmi nadaných jedinců, kteří dokázali nahlížet skutečnost jinýma očima než ostatní, takže v ní objevovali dosud netušené zákonitosti.

Těm se pak svět jevil jako obrovský prostorový konglomerát, prošpikovaný nesmírným množstvím chodeb a chodbiček nejrůznějšího druhu. Některé jsou široké a prostorné, a lidstvo jimi po dlouhé věky procházelo, aniž se kdokoli odhodlal dotknout jejich stěn. Jiné, poměrně úzké, nevpustí dovnitř víc než jednoho jediného odvážlivce, zatímco další vyžadují nápor celého houfu usilujících. Ale ještě jsou takové, do kterých je vstup téměř neznatelný, přičemž dovolení k němu lze získat teprve po dlouhodobé a pečlivé přípravě, a to ještě pouze tomu jednomu, který pak o tom nejen že nesmí, ale prostě nedokáže, ani kdyby chtěl, nikomu povědět. Jásající davy se dál valí těmi nenáročnými a prostornými místy, velkoryse přehlížejíce ony náročnější. Není se pak co divit, jestliže mnozí zvědavci odbočí do některé sice lákavě schůdné, ale jak se později ukáže bludné, ne-li dokonce slepé chodbičky. Těch je tu nachystána celá řada, a předstihují se ve své lákavosti i záludnosti. O zájemce zde není nikdy nouze.

Ať už se ale nacházíme na kterémkoli místě své cesty, smysluplné nebo bludné, k vykonání zamýšleného úkolu potřebujeme mít zajištěné tři nezbytné prostředky, bez kterých se v žádném případě neobejdeme, a to čas, sílu a nevyhnutelnou dávku inteligence.

Jakákoliv činnost spotřebuje určitou dávku času. Tou se naopak čas vlastně měří. Než vykape všechna voda z odměrné nádoby, než se posune stín na slunečních hodinách, nebo než vykoná Země svůj každoroční jeden oběh kolem Slunce. A tak podobně.

Pracovat bleskově rychle dokázal pouze blahé paměti kouzelník našich dětských pohádek. K tomu ale potřeboval kouzelný proutek, kterážto pomůcka je pro nás beznadějně nedostupná. My naopak musíme mít alespoň trochu zkušeností, abychom dokázali odhadnut jak dlouho bude trvat než si zajistíme místo, kde budeme svou akci provádět, než opatříme stavební materiál, který musí být po ruce přesně v té chvíli, kdy jej budeme potřebovat, a také pracovní síly, které budou patřičné úkony provádět (pokud nato nebudeme stačit sami). Dokázat alespoň přibližně určit termín dokončení díla je velmi obtížné, neboť nikdy nemůžeme předem vědět, co se nám připlete do cesty. Mávnutím kouzelného proutku to ale rozhodně nebude. Času je lhostejné, jak si budeme počínat. Ten si jede po svém.

Ať už se rozhodneme pro cokoli, velice rychle zjistíme, že opracovávaná materie se bude bránit. Břemena je nutno přemisťovat, zbytečný odpad odstraňovat, přinášet další potřebné věci a ty již nepotřebné odklízet. K tomu je potřeba vynaložit určitou námahu, a k té je nutná síla. Nestačíme-li na to sami, je třeba přizvat pomoc. Není-li nic podobného v dosahu a vše zůstane pouze na nás, dílo se také nemusí podařit. Samo se neudělá nic. Jak známo, bez práce nebudou ani ty příslovečné koláče.

A v neposlední řadě je tu požadavek inteligence. Ta se už ostatně projevila v původním nápadu, který jsme se rozhodli uskutečnit. Autor, nebo konstruktér už v duchu vidí dílo hotové, a záleží pouze na něm, jak je rozdělí do jednotlivých etap, aby po celkovém závěrečném spojení odpovídalo jak jeho představám, tak případným požadavkům zadavatele.

Je ale známo, že autoři bývají jen zřídka kdy se svým dílem dokonale spokojeni. Malíři neustále domalovávají své obrazy, literáti přemisťují a obměňují nejen jednotlivá slova, ale někdy i celé popsané stránky, a průmyslové podniky si vymiňují právo na změny svých výrobků, jejichž nevyhnutelnost byla dodatečně zjištěna až během výroby. „Drobné zlepšení a vtipný nápad může často nahradit drahý zahraniční výrobek“, říkal můj šéf – mnozí to ze své praxe velmi dobře známe.

Čas, síla a inteligence – to jsou tři nezbytní spolupracovníci, zúčastnění při jakémkoli díle. Je pozoruhodné, jak si dokáží navzájem nezištně pomáhat. Ochabuje-li jeden, vypomůže druhý, nebo oba zbývající současně. Takže je-li málo času, musíme buď zabrat větší silou, nebo vymyslet něco chytrého. Jsme-li slabí, pak buď nám práce dlouho trvá, nebo nezbyde nic jiného, než zase více přemýšlet. A koho nic kloudného právě nenapadne, pak buď bude platit za loudu anebo se prostě nadře. Takový je řád věcí.

Je tu ale možný vnější zásah, a tím jsou peníze. Kdo je dostatečně solventní, tomu je hej. Najme si siláky nebo odborníky, a ti jej zbaví starostí. Pouze s tím ošemetným časem si nebude nikdo vědět rady. Jedině, že by poslední slovo měla všudypřítomná technika. Ta se o ně hlásí stále častěji a důrazněji.

Tři pomocníci, tiší a nenápadní, čekají i na ten nejnepatrnější impuls, aby se zúčastnili na jakémkoli díle. Bez nich to prostě nejde.

Autor: František Benda, Foto: Internet