Důchodce a duchovní život – Postupy

Autor článku: František Benda Ne vždy je nutno o cosi usilovat. Většinou se nám do něčeho podobného ani moc nechce. Je-li však předmět naší touhy příliš vzdálený, nebo jinak těžko dosažitelný, nic jiného nám nezbyde.

Vida nezbytí, musíme hledat způsoby, jak se ke svému cíli dostat. To nemusí být právě jednoduché; mnohé cíle jsou ale naštěstí neproměnné, před svými pronásledovateli neprchající, takže tam není moc co řešit. Složitější situace nastane, jestliže se cíl naší touhy nějakým způsobem průběžně mění, nebo – nedej bože – se před námi snaží nějakým způsobem ukrýt. Pak je nutno přemýšlet nad vhodnou strategií a navíc se zpravidla ozbrojit dlouhotrvající trpělivostí.

Řada takových postupů se ale už po věky opakuje, a tak pro ně existují propracované a dávno osvědčené návody. I když o něco stále usiluje kdekdo, lidé se zase tak moc nemění, takže pečlivá a všímavá statistika mnohé zvládne. Nanejvýš se může stát, což je ale výhodné, že pro usnadnění svého úsilí se nám podaří použít některého moderního technického vynálezu. Bez něj bychom to ale bývali také zvládli, ale takto je to snazší.
Pak ovšem snadno může dojít k tomu, že vypracovávání nejrafinovanější strategie nás zaujme natolik, že význam původního cíle poněkud pobledne a náš zájem se odkloní jiným směrem. To nemusí být vždy na škodu, neboť podstatou našeho úsilí je hledat nové zážitky, takže nemusí ani moc vadit, jestliže se v průběhu cesty poněkud změní adresa.

Při hledání jak se k cíli co nejsnadněji dostat vyvstane do popředí otázka samotného cíle. O co to vlastně usilujeme? A stojí výsledek (jak si jej představujeme) skutečně za tu námi vynaloženou námahu? A co potom?
Někdy je odpověď jasná: vyškrábali jsme se na vrchol, toužebnou věc máme doma a s obdivovanou osobou máme zítra rande. Co teď? S vrcholu vede cesta jedině dolů, vytouženou věc musíme uvést do provozu a čekat kdy se porouchá, a to zítřejší rande pro nás může mít dalekosáhlé následky.

Co je pak pro nás zajímavější, přitažlivější a více vzrušující? Dosahování nebo dosažení?

Cíl znamená konec jedné etapy. Nemá-li pokračování, je nutno se poohlédnout po něčem dalším. Třeba je to ale jenom cíl postupný, jakýsi odpočinek před něčím vyšším, asi jako jsou dílčí tábory při zdolávání horských masivů, ale jejich existence musí také být přece jen korunována doražením vrcholu. Cesta dolů pak nebývá už tak slavná a atraktivní. Co bylo dřív pro výstup důležité nebo dokonce nepostradatelné, pozbývá náhle ceny a je spíš na překážku.

Při duchovním usilování je situace obdobná. Uchazeč je přilákán (nebo vnitřním nutkáním přinucen) k představě nějakého ideálu, kterého se nyní snaží dosáhnout. Je upozorňován, že cesta nebude lehká, ale toho si jeho nadšení příliš nevšímá. Mnozí nastávající obtíže dokonce vítají, neboť věří, že jejich zdolání jenom zvýší pozdější zásluhy.

I na konci těchto cest musí kynout nějaký cíl, ať už ráj (podle katechismu), kaivalja jogínů či nirvána buddhistů. Jejich popisy se ale různí a také jsou dost mlhavé. Jedno ale mají společné: duše (nebo to, co se tam dostane) je zde vrcholně uspokojena, po ničem už více netouží, nic jí nechybí. „Není cesty, kam bych šel“, říká mystik.

Obecná zkušenost učí, že dosáhnout stoprocentní účinnosti v čemkoli je téměř nemožné. Tento poznatek sice přichází ze světa fyziky, ale bez obtíží jej lze přetáhnout i do oblasti duchovna. Však také těch, kteří údajně dospěli k nejvyšším duchovním stupňům, je pomálu. My ostatní se musíme plahočit mezi těmi tábory dílčími.

Autor: František Benda, Foto: Internet