Důchodce a duchovní život – Překážky

Autor článku: František Benda Jeden starý učitel japonského bojového umění uvedl svým žákům tento příklad: Chovejte kapra v rybníce s kamenem uprostřed a jiného v rybníce stejné velikosti, ale s prázdným středem.

V rybníce s kamenem plave kapr kolem kamene a má tak jakési cvičení, aniž by narážel na odpor. Poroste rychleji než kapr ve druhém rybníce. To má příčinu v nekonečném opakování.

Popusťme otěže své fantazie a pokračujme v tom smyslu, že kapr v rybníce s kamenem dokáže nějakým způsobem tuto překážku odstranit. Žije se mu snad pak lépe? Teď si přece může plavat kdykoli a kamkoli, bez zbytečného obeplouvání.

V obdobné situaci se ocitá leckterý novopečený důchodce. Ze světa povinností, kdy musel denně vstávat v pravidelnou dobu, musel dbát na jízdní řád dopravních prostředků a konečně se včas dostavit k píchačkám, se náhle ocitne ve světě ničím nespoutané svobody. Může si přispat, jak dlouho chce. Jak dlouho ho to ale může bavit?

Obdobně pak odpoledne. Zatímco dříve strávil většinu dne v zaměstnání, kde mu na soukromé záležitosti zbývalo pramálo času, má teď času přehršel – a minimum povinností.
Pojednou zjišťuje, že mu ty denně opakované povinnosti – což je vlastně také jistý druh cvičení – chybí.

V neposlední řadě si uvědomuje, že v zaměstnání měl po ruce všechny potřebné pomůcky a pracoval na jakémsi průběžném pro-gramu; toto mu všechno odpadlo. Vše, co nyní potřebuje nebo chce dělat, si musí opatřovat od začátku a znovu sám. Je snad div, že ho svoboda začne tížit?

Není ale přece žádný problém si do svého nyní prázdného rybníku nějaký ten kámen opatřit. Mnozí tak podvědomě činí tím, že konečně rozvinou své dlouho utlačované koníčky, nebo se upíší k nějaké činnosti, která znovu vyžaduje pravidelnou účast. Pak sice mají zase důvod na co si naříkat, ale v skrytu duše jsou vlastně šťastni, že něco takového mají. Máloco je horší než bezútěšná prázdnota.

Za první republiky se tradovalo, že někteří z vězňů byli občas potrestáni pobytem na samotce v naprosté tmě.
Toho se většinou báli a našli si na to lék. Schovali si krajíc chleba, z kterého v té tmě uhnětli malé kuličky, a pečlivě je spočítali. Potom je rozhodili po podlaze a pomalu je hmatem hledali. A neustali, dokud se jim nevrátil jejich plný počet. To mohli pak opakovat jakkoli dlouho.

Nejsou nejšťastnější ti, kdo jsou bohatí a bez povinností. Ne-konečné radovánky nevedou ke štěstí bez hranic. Otrokářská práce ovšem také není východiskem, takže velikost toho příslovečného kamene si musí zvolit každý sám. A je lepší vybrat poněkud větší, než se na první pohled zdá dostačující.

Leckterý manžel, který si stěžuje, že je pod nadvládou své že-ny, tedy tak říkaje pod pantoflem, by zděšeně couvl, kdyby na něj jeho žena přesunula svou povinnost rozhodovat třeba co každodenně vařit nebo jak nakupovat oblečení pro děti. To se pak raději smíří s celkem snesitelným područím.

Navíc si muž, který z nějakého důvodu teskní, dokáže celkem snadno odsouvat své povinnosti tak, aby měl dost času vrtat se ve svém hoři. To si žena nemůže dovolit – nezbytná péče o domácnost a o děti jí to prostě nedovolí. Zřejmě proto také mají ženy celkem větší výdrž než muži.

Práce, naplňovaná smyslem, dodává síly. To je nesporné. Takže v situaci, kdy od nás nikdo žádnou práci už nechce, neškodí sáhnout i po činnosti, která očividné ovoce nenese. Zní to dost paradoxně, ovšem osvědčuje se to. Je to jako se svalem: přetížený praská, nezatěžovaný atrofuje. Teprve rozumně namáhaný roste a sílí. A je mu celkem jedno, za jakým účelem je namáhán. Pak nejen že jeho schopnosti narůstají, ale nesou s sebou i pocit uspokojení.

Může se zdát, že i ten, koho už nečekají žádné povinnosti, i tak má stále co dělat. I pouhá existence vyžaduje mnoho úkonů. To ale k uspokojení sotva postačí. Je třeba práce tvůrčí; vytvářet nějaké do-sud neprojevené hodnoty – nebo sloužit.

Kdysi se propagovalo, že práce od nás zahání tři N: nudu, neřest a nouzi. I kdybychom to nebrali tak doslova, dost pravdy na tom je. Je nutné se setkávat s překážkami. A když už nepřicházejí zvenčí, je třeba si je vytvořit uměle. Hudebník také ve svých etudách předem procvičuje obtížné pasáže, aby v případě, že se v nové skladbě něco podobného objeví, byl už připraven a nemusel začínat od začátku. Jak při tom nevzpomenout výroku slavného ruského generála: Těžko na cvičišti, lehko v boji?

Překážek se může vyskytnout celá řada a jsou nejrůznějšího druhu. Vnější i vnitřní. Vnější se odstraňují vytrvalým úsilím, vnitřní si dost často vytváříme sami. Jsou to různé fobie, pověry, předsudky, strach a podobně. Mnohdy se překonávají obtížněji než ty vnější. Zde žádná procvičování nejsou nic platná. Na ně se musí jinak. Je nutno sáhnout po náboženství, filosofii, psychologii nebo sebedisciplíně. V neposlední řadě je pak vítaná pomoc odborníka.

Fyzikální procesy lze z velké části předpovědět, vypočítat nebo dostatečně obsáhle naprogramovat. Co se odehraje v naší mysli pře-dem odhadnout nelze. Co je ale možné, je přiklonit se k některému z osvědčených směrů, které nabízejí pomoc a srovnat s ním svůj krok. Ty solidní ale nabádají k opatrnosti, počáteční nedůvěře a k vytrvalému ověřování všech nových faktů. To může mít za následek nárůst samostatných bojovníků, hledajících vlastní cesty. I když projdou mnoha slepými uličkami a dopustí se četných chyb, pořád je to lepší než přešlapovat na místě a zvolna trouchnivět. I uprostřed naprostého chaosu nachází věda určité zákonitosti, takže situace zcela ztracena není.

Je pouze otázkou vlastní iniciativy a vynalézavosti jak využít vnitřní energii a dynamiku jednotlivých motivů a vyšperkovat jimi svou cestu vpřed.

Někdy musíme nutit sami sebe něco dělat. Jiné cesty ale není.

Autor: František Benda, Foto: Internet