Když holky bydlí spolu

Autor článku: Irena Fuchsová V roce 1954 jsem jako čtyřletá dostala dětskou obrnu (www.polio.cz). Očkovat proti ní se začalo až o několik let později. V současné době u nás „dožívá“ asi 10 000 obrnářů a většina z nás se potýká s tzv. post – poliomyelitickým syndromem.

Ten byt byl netypický. Měl čtyři pokoje a kuchyň, propojenou s obývacím pokojem. Majitelé neplánovali čtyři děti, ale stalo se. A protože i majitelé byli netypičtí, rozdělili byt, aby každé dítě mělo svůj pokoj. Když z netypického bytu odešlo poslední dítě, majitelé se odstěhovali na chalupu a svůj netypický byt začali pronajímat…

Bydlely tady čtyři ženy. Zdena, Pavla, Alice a Jana.
„Máme dneska zkoušku. Finišujeme, premiéra je za týden,“ usmála se nad ranní černou kávou Zdena, která hrála v ochotnickém souboru. Chvíli se domlouvaly, kolik lístků jim má na premiéru zajistit a pak se Pavla zeptala, co má dnes uvařit. Aby si každá vařila zvlášť, považovaly všechny čtyři za plýtvání časem a tak dneska měla službu Pavla. Hned první návrh prošel. Guláš. Alice se zatvářila provinile.
„Zítra mám vařit já, ale nebudu mít čas. Pavlo, prosím tě, mohla bys udělat toho guláše kýbl? I na zítra? Holky, vadilo by vám to?“ Když holky řekly, že guláš druhý den bude ještě lepší mňam než dneska, Alice se rozzářila.
„Máte to u mě! Děkuju!“ Jana se protáhla.
„Můžu vám něco říct?“ Ostatní se na ni zvědavě podívaly a ona své slastné protahování ještě více protahovala.
„Já dneska nebudu dělat vůůůůbec nic!“ Rozesmála se a ostatní se přidaly…
Pokud by je sledoval někdo cizí, musel by konstatovat, že ženy v tomto netypickém bytě jsou až netypicky šťastné!

Ráno tady nebyl slyšet žádný budík. Nebylo nic strašnějšího, když se den co den, v sobotu i v neděli, rozeřval u nás doma v půl šesté jeho budík, stěžovala si kdysi Jana. Všichni jsme museli vstát. Potáceli jsme se po bytě a náš pedant nám vymýšlel práci. Přitom děti měly školu za rohem a mohly vstávat v sedm. A já to měla do práce deset minut! Na dětech většinou chtěl, aby si přečistily boty a uklidily tašky do školy, někdy musely drhnout hrníčky, které nikdy nebyly tak čisté, jak on chtěl, a já mu musela přišívat knoflíky u košil, protože by mu prý jinak upadly. A jiné věci bylo potřeba denně od půl šesté udělat…

Alice nenáviděla vaření, i proto se dneska ze své služby opět vyvlékla. Holky to věděly a nevadilo jim to. Její muž ji s jídlem týral. Když si o půlnoci vzpomněl, že chce ráno k snídani buchty, musela je jít udělat. Když mu něco nechutnalo, házel obsah talířů na zem. Nebo po ní. Když dostal na něco chuť, pokaždé to bylo to, co Alice doma neměla. Musela to jít ihned koupit. Dneska už mají supermarkety otevřeno i v noci, ale dřív ťukala u sousedů nebo šla přes celé město k rodičům.

Zdena s Pavlou měly doma takzvané „sólové hráče“. Zdeny muž byl rybář a Pavla měla vášnivého zahrádkáře.
Zdena byla doma pořád sama, své tři děti vychovala sama, na všechno byla sama, v ničem se nemohla na manžela spolehnout. Vždy měly před rodinou přednost ryby a rybáři.
Pavla přestala práci na veliké zahradě zvládat zhruba před pěti lety. Před rokem si zlomila ruku, protože zakopla, když přenášela hlínu v kýblech z jednoho konce zahrady na druhý, musela zůstat v nemocnici, kam za ní manžel nechodil, protože měl práci na zahradě.

Když se po čtrnácti dnech vrátila domů, řekl jí, aby se rychle převlékla a šla zrýt záhony.
Zdena, Pavla, Alice a Jana jsou stejně staré kamarádky. Nechodily spolu sice do školy, ale potkaly se v některých svých životních etapách, kdy se navzájem potřebovaly, pomohly si a tím se sblížily.
Neměly to se svými manžely lehké, ale ani jedna nechtěla kvůli dětem rozbíjet rodinu, a tak zatnuly zuby. Co jim zbývalo? Stejně neměly kam jít. Děti, jak mohly, z domova odcházely.
Zdena, Pavla, Alice a Jana, zůstaly se svými manžely samy. Zdena se znala s Alicí. Alice znala Pavlu. Když Alice zjistila, že Zdena má doma totéž, co Pavla, seznámila je spolu. Pavla zase mezi ně přivedla Janu.
Během roku 2007 postupně slavily narozeniny. To už měly svoji „základnu“. Pravidelně se scházely v jedné cukrárně, někdy i denně, vždy jenom na chvíli, protože na delší dobu z domu odejít nemohly.
„Připadám si jako vyhaslá sopka,“ řekla Pavla, když oslavila narozeniny poslední z nich, Alice.
„Nic už mě nečeká,“ přikývla Zdena.
„Čekání na smrt,“ hlesla tiše Jana. A oslavenkyně Alice se rozplakala.
Za týden se dozvěděly o netypickém bytě. Zdena se šla zeptat na rozvod a přinesla sobě i svým kamarádkám užitečnou radu.
„V sedmdesáti letech je lepší být vdova než rozvedená.“
A tak všechny čtyři odešly před půl rokem do netypického bytu. A nerozvedly se…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12