Má váš muž sestru?

Autor článku: Irena Fuchsová V roce 1954 jsem jako čtyřletá dostala dětskou obrnu (www.polio.cz). Očkovat proti ní se začalo až o několik let později. V současné době u nás „dožívá“ asi 10 000 obrnářů a většina z nás se potýká s tzv. post – poliomyelitickým syndromem.

„Včera jsem měla černý den,“ svěřila se mi známá, když jsme čekaly ve frontě na poště. „My se vždycky pohádáme kvůli blbosti, on ví, že nemá pravdu, ale neustoupí, mě to naštve a už jsme v sobě.“ Přikývla jsem.
„Oni jsou prostě jiní.“ Ušklíbla se.
„Jiní? To je sice hezký, ale kdo to má snášet? Začne mi předhazovat, jaká jsem, jaký je on strašný chudák, co všechno nedělám tak, jak bych měla, co neumím! A já pak na sebe koukám v koupelně do zrcadla, a říkám si, co když má pravdu? Co když jsem opravdu tak špatná a on je opravdu chudák, který to se mnou musí všechno přetrpět, protože mě asi má přece jenom trošku rád, jinak by se mnou nebyl a…“
Chtěla pokračovat, ale skočila jsem jí do řeči.
„… a byl by vůbec se mnou jiný chlap? Co když jsem opravdu tak nemožná, že můžu být ráda, že je se mnou tenhle?“
Chvíli na mě koukala, jako když mě vidí poprvé a pak se rozesmála.
„Vy jste snad v té koupelně byla!“ Shodly jsme se na tom, že dost chlapů tohle umí. Vést hádku nebo „debatu“, jak někteří hádce říkají, tak, aby žena měla pocit, že jim vlastně musí být vděčná, že s ní vůbec je.
„Ale všichni takoví nejsou,“ zastala jsem se vás, pánové, vás, co si teď ťukáte na čelo, co to plácám za nesmysly.
„To doufám,“ řekla známá smutně a já, abych byla solidární, a ukázala jí, že na ledové kře partnerského nepochopení není sama, jsem si chtěla rychle vzpomenout, co mi v poslední době udělal můj miláček, který je totéž co ten její, akorát v bleděmodrém, ale nemohla jsem si na nic vzpomenout. Asi jsem se už konečně, po skoro třicetiletém manželství, naučila být dokonalá. No jo, ale to jí říct nemůžu…
Ale pak jsem si přece jenom na něco vzpomněla!
„Nedávno mi začala blbnout malá televize v kuchyni, na kterou koukám v noci, když už pan Fuchs spí. Obraz byl černobílý, zvuk strašný, radši jsem to vypnula a šla spát. Ráno vstával dřív než já, a když už se oblékal, přišla jsem za ním do předsíně a rozespalá jsem si sedla na židli.
„Blbne televize v kuchyni. Podívej se na to odpoledne…“
Prohlížel tašku, jestli má všechno a přes rameno na mě houkl, zavolej si opraváře! Zůstala jsem klidná, pan Fuchs totiž dovede opravit všechno, a tak jsem si byla jistá, že televize bude odpoledne v pořádku.
„Anténa asi vypadla,“ zamumlala jsem a šla si znovu lehnout. Za chvíli bouchly dveře. Ani mi neřekl ahoj, podivila jsem se, ale pustila jsem to z hlavy. Po ránu jsme divní skoro všichni.
Když jsme se odpoledne sešli doma, seděl v křesle, četl si noviny a na pozdrav neodpověděl.
„Co se děje?“ Mlčel. „Stalo se něco?“ Konečně se na mě podíval.
„Nic se nestalo. Vypadni.“ Cože? Asi jsem špatně slyšela.
„Cos to říkal?“ Pohledem si mě vychutnal a znovu to opakoval.
„Vypadni.“
V první chvíli jsem si řekla, fajn, vypadnu, užiju si volný večer, nic ti na zítřek neuvařím, nevyžehlím, nepůjdu se psem, ale něco mi nehrálo.
„Můžeš mi říct, proč mi říkáš, abych vypadla?“ Odpověděl okamžitě.
„Tys mi ráno taky řekla, abych vypadl!“
No… a byla jsem doma. Rozesmála jsem se.
„Ty pako jedno, já řekla, že VYPADLA anténa!“ Ještě chvíli se tvářil uraženě, ale pak se k nám zase vrátila naše rodinná idylka.
Známá přikývla.
„Jo, to jsou celí oni. Vztahovační. A neomluvil se, že ne?“ Neutrálně jsem pokrčila rameny. Popravdě řečeno, omluvu jsem nečekala, všechny přece víme, že muži, alespoň ti naši, se omlouvají výjimečně, ale pak jsem se vás, pánové, opět zastala.
„Možná je to tím, že odmalička ze všech stran slyšeli, ty ty ty, ty jsi zlobivý chlapeček, to nesmíš! Jsi kluk! To se holčičkám nedělá! Musíš být na ně hodný! Holčičkám se neubližuje! Jsi kluk, musíš to vydržet, i když ti lopatičkou málem vyrazila oko! Holčičky jsou slabší, musíš na ně brát ohled! Dej to autíčko sestřičce, ona ti s ním nic neudělá…“
Známá opět přikývla.
„To je možné. Odmalička se tohle do nich fakt hustí, tak si to s námi pak takhle vyřizují.“ A vtom mě to napadlo!
„Třeba jsou takoví jenom ti chlapi, co mají sestru. Můj muž má mladší sestru. A váš?“ Ohromeně se na mě podívala.
„Má sestru. Taky mladší. Je to rozmazlený fracek!“
„Tak je to jasný,“ řekly jsme obě najednou a já naše zjištění vědecky upřesnila.
„To znamená, že chlapi, kteří nemají mladší sestry, jsou ti dokonalí, které my dvě doma nemáme!“

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12