Našla jsem si místo – sláva

Autorka článku: Irena Novotná Zaparkovala jsem auto, bylo pár minut před sedmou hodinou. Vedle mne stál vůz ředitelova poradce, musela jsem dávat pozor, abych otevřela dveře svého vozu tak, že ty jeho nepoškrábu. Do smrti bych se nedoplatila.

Bylo štěstí, že jsem našla zaměstnání zrovna v této nemocnici. Nemám to daleko, takže odpoledne mohu stihnout ještě kurz angličtiny a nakoupit si. Nemusím na to myslet během pracovní doby a vymýšlet všelijaké výmluvy, proč se musím vzdálit z pracoviště. Tedy, opatrně vylézám ze svého vozu, abych se ani trochu dveřmi nedotkla skvělého vozu pana poradce, a pak je opatrně zavřu a zamknu. Všechno mám sebou, zdá se, říkám si a prohlížím si kabelku, zda jsem si nezabouchla peněženku, klíče nebo mobil či brýle. Všechno mám, oddychla jsem si a za pár metrů se pokouším otevřít těžké dveře kliniky, která mi po několika beznadějných měsících nabídla práci. Moje úspory se ztenčily, a pokud se nic nestane, musím je zase došetřit. Nedá se nic dělat, život je už takový a navíc, neměla jsem si Roberta brát. Všichni mi to říkali. Zůstal mi dvoupokojový byt a nějaké zařízení. No, chtěli jsme to prostě zkusit. Ale on zkoušel i jinde. Jeho nastávající mne vykousala ze špitálu a já jsem byla jen ráda, že jsem ho opouštěla bez úhony. To jsou hloupé myšlenky, řekla jsem si, tak bych neměla začínat! Rychle jsem přiložila kartu na štípačku, naskočil mi přesný čas příchodu a zamířila jsem do ambulance. Nebyla tam ani noha, ačkoliv sestra, která má se mnou dnes denní, měla už připravovat nástroje. Asi jsou zase na sesterně, pomyslela jsem si, jsem tu nová, určitě si nemyslela, že přijdu včas. Převlékla jsem se a sedla si za stůl na rozvrzané křeslo, které měl přede mnou doktor Zachariáš, kterého vyhodili, jak jsem se dozvěděla při posledním přijímacím řízení, protože chodil „zásadně pozdě do práce“. Jak to bylo doopravdy, to nevím, ale jistě se to brzy dozvím, protože určitě se najde nějaká dobrá duše, která nevydrží mlčet a všechno vyklopí. Najednou se rozlétly dveře.
„Umíte francouzsky?“ otázal se mne nějaký člověk v módním obleku a vypadal nervózně.
„Ano,“ odpověděla jsem.
„Prosím, zamkněte to tu, vaše sestra je na sesterně, klíče má a pojďte rychle se mnou.“

Po službě jsem jela domů a měla pocit opovržení. Nad sebou i nad lidmi, s kterými mám trávit budoucí čas a kteří si myslí, že na ně nikdo nemá. Začínat si spory se sestrami není opravdu chytré, je jich víc a i když se mezi sebou pošťuchují, drží při sobě. Je to taková hra, kterou jsem už jedno prohrála na bývalém místě, kdy jsem ještě byla s Robertem. Právě jedna z nich to byla, co mne nejen vyštvala z práce, ale také z manželství. A já šla, jako ovce jsem šla, protože mi bylo jasné, že tu bitvu nemohu vyhrát. Nebojovala jsem, Robert ztratil u mne všechno, pro co jsem ho milovala a ani jsem nelitovala, že musím opustit místo, kde jsem si udělala jméno, atestace a mířila na primářku oddělení II. interny. Nesnesla jsem výsměšné pohledy okolo sebe už v době, kdy jsem nic nevěděla až do chvíle, kdy mi přišel anonym a v něm bylo všechno pěkně napsáno. Hůlkovým písmem. Když přišel domů, ten anonym jsem mu ukázala a zeptala jsem se, zda je to pravda. Přikývl. Chtěla jsem, abychom si o tom pohovořili, ale nedala jsem mu najevo, že bych ho chtěla nutit, aby zůstal se mnou. Najednou jsem si neuměla představit, že by se mne dotýkal, líbal, že bychom se dívali vzájemně jeden druhému do očí. Ne, necítila jsem nenávist, zlobu, zášť, lítost – prostě láska mezi námi skončila.
„Podal jsi žádost o rozvod?“ zeptala jsem se.
„Ne, podej ji ty,“ řekl a ani se na mne nepodíval.
„Dobře. Musíme se dohodnout na rozdělení majetku,“ odpověděla jsem.
„Vezmu si jen to, co mi patří.“

Ale já už mu nepatřila. Sklopila jsem oči. Nikdy mi potom neřekl, abych mu odpustila, i když do roka byl opět rozvedený. Asi věděl, že zničená kariéra a zrada se nedá jen tak odpustit, a tak to nechal jak to je. Někam zmizel, ani jsem po něm nepátrala.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet