Sváteční husa

Autorka článku: Alena Kučerová Nemoc je stará jako lidstvo samo a bude nás provázet do konce našich dnů. Ne nadarmo říká staré české přísloví, že nemoc nechodí po horách, ale po lidech.

Učíme se s nemocí žít i bojovat, trpět i léčit. Je to vlastně naše šance napravit to, co je v našem životě špatně. Nemoc znamená bolest. Také tu se snažíme potlačovat, zvládat a tišit. A i když je moc zlá, je vždy o nadějích člověka, o víře, o větší pokoře k životu a mezilidských vztazích. Jen to, že nemocný člověk ví, že není na všechno sám, mu pomáhá překonávat bolestné chvíle. Na co však není nikdo z nás připraven je smrt. Ačkoliv je všudypřítomná a každý den o ní slyšíme, nepřipouštíme si ji. A když někdo z našich blízkých zemře, jsme zdrceni a cítíme to jako velkou nespravedlnost. A právě v těchto chvílích bilancujeme a zároveň si dáváme nová předsevzetí. Jak budeme lépe žít, starat se o sebe i o druhé. Naslouchat, pečovat a pomáhat jeden druhému. Přesto stále mezi námi žijí lidé , pro které tato slova i kdyby je stokrát vyslovili, jsou jen pouhým klišé. Sice si to nikdo z nich nepřizná, ale jsou. Jeden příběh za všechny.

Richard a Irena jsou mladí manželé. Mají dům, auta a dvě krásné děti. Richard je sice trochu prchlivý a nevypočitatelný, ale jeho žena mu jeho prohřešky zatím toleruje . Před vánočními svátky jejich sotva dvouletý syn bez jakýchkoliv předchozích příznaků upadl do bezvědomí . Zřejmě vinou vysoké horečky, jejíž nástup byl také bleskový. Rodiče ho udržovali naživu jen telefonicky podle pokynů dispečerky záchranné služby až do příjezdu sanitky. Oživování chlapce pokračovalo celou cestu až do nemocnice. Chlapec zůstal s maminkou v nemocnici několik dnů na vyšetření a lékaři nic závažného neshledali. Byli upozorněni na to, že v budoucnu musí být obezřetní při jakékoliv změně synovy teploty.

Těžko si lze představit jak ukrutné okamžiky plné paniky a strachu museli vyděšení rodiče prožít. V té chvíli by dali za život svého dítěte cokoliv. Nakonec vše dobře dopadlo a Richard s Irenou a svými dětmi mohli prožít nejkrásnější štědrý den. Oba také pozvali rodiče Ireny mezi vánočními svátky ke slavnostnímu obědu. Bylo domluveno, že v čase, kdy se mužská část rodiny bude věnovat dětem, maminka s Irenou upečou husu. Na co však všichni, v radostné euforii zapoměli , byl Richard.A tak se stalo, že když rodiče paní Ireny zazvonili ve smluvený den a čas u domovních dveří, přivítala je jen uplakaná dcera. Jen těžko uvěřili tomu, co jim Irena zajíkavě sdělovala. Richard brzy ráno vzal slíbenou husu z mrazáku a odjel pryč. Slavnostní nálada byla zkažena , dcera se styděla před rodiči za chování svého muže , děti se neustále ptali po tatínkovi a rodiče se cítili podvedeni.

Ke všemu tomu ještě nutno dodat, že Richard má sestru, která má těžkou formu leukémie a zatím stále čeká na vhodného dárce kostní dřeně, protože nikdo z rodiny se za dárce nehodí. I když stále smrt obchází kolem celé rodiny, ani to nepřiměje Richarda k tomu, aby se na chvíli zastavil a zamyslel nad sebou a svou pošetilostí. Měl by se radovat z toho, že on, jeho žena a obě děti jsou zdrávi, nic jim nechybí a tu radost šířit kolem sebe. Těšit se z přítomnosti a doufat v lepší zítřky pro svou sestru.
Je to jeden z příběhů, který by si jen těžko někdo vymyslel a který píše sám život.

Vánoce končí a my budeme vítat rok nový. Budeme si dávat nová a nová předsevzetí . Budeme slibovat, že na sebe budeme hodní, ohleduplní a že si budeme více vážit svého zdraví a zdraví svých blízkých. Věřím, že to všichni budeme myslet vážně a přeji Vám, aby jste nepotkali žádného Richarda. A to nejen v roce 2015. Za to vám ta husa nestojí.

Autor: Alena Kučerová, Foto: Internet