Životní styl anebo též Life Style

Autorka článku: Irena Novotná Kapitola 4. Jak staří Římané chápali „Otium“.

Ve starověké římské kultuře bylo přijato Otium jako vojenský koncept: 

ENNIUS „Ifigenie

Doba Římské republiky

Nacházíme se v času Římské republiky, na území, kde rozkvétá římská kultura a civilizace. V hovorové latině byl pojem Otium používán v hanlivém slova smyslu. Římané uznávali slovo Officium, pod ním chápali význam „povinnost“. Od 2. století před Kr. a dále, byl oficiální status občana takový, že když člověk splní své povinnosti (veřejné i případně v oblasti podnikání), pak Otium znamená volný čas.  Pod pojmem Negotia (podnikání) se pak chápe, že občan nemá volný čas, protože je třeba ještě splňovat některé povinnosti.

Takže Římané pro trávení času znali tři termíny:

• Officium – plnit povinnosti (veřejné povinnosti)
• Negotia   – občan musí ještě splnit povinnosti (podnikání)
• Otium  – volný čas

Jak Římané trávili volný čas ve smyslu „Otium?“

Doba, ve které Římané trávili svůj volný čas, byla vyplňována řeckou učenou disputací a řeckými zábavami. Čas, prostředí, v kterém se lidé pohybovali, přijímaly řecký program zábav, koníčků. Výměny názorů i myšlenek a nápadů, soukromé koupele v lázních. Otium a Negotia byl pak nový společenský trend, který se přenesl i do dnešních dob.

Podle nejstaršího římského kalendáře se dělí rok na deset měsíců, které jsou věnovány válkám a zemědělství, zimní měsíce – leden a únor – je čas pro trávení Ótia. 

Krásu individuálního Ótia navozuje zbytek času v roce, kdy člověk může naplno rozvinout své představy o trávení volného času.

Titus Maccius Plautus

Titus M. Plautus, známý římský dramatik, napsal hru „Obchodník“, a tam se ozývá tato myšlenka, že když je člověk mladý, má šetřit čas do svého odchodu do důchodu, v kterém pak může vychutnat všechny své žádosti, uspořádat si své pohodlí, pít a být zamilovaný. 

Cicero však přitvrzuje

Pokud Cicero mluví o sobě ve smyslu Otium cum dignitate – Volný čas s důstojností- , pak mluví o času stráveného v činnostech a jemu, jako takovému, dává přednost, což je vhodné pro římského občana, který odešel z veřejného života. V této době Cicero píše své slavné Tusculanae Disputationes („Tuskulské rozhovory“), sérii knih o stoické filozofii.

Otium pojímá jako volný čas, v kterém se zabraňuje aktivní účasti v politice, a dále ho definuje jako stav bezpečnosti a míru pro veřejnost. Je to způsob ochrany „veřejného zdraví“, spojováno s obecným klidem.

Ciceronovo pojetí „Otium“ neznamená pouhé sobecké provozování potěšení. Ale zasloužený volný čas, který je odměnou za vyvrcholení dlouhého času v kariéře, jíž člověk vykonával, pokud byl v aktivním životě. Je možné ho vykládat v tom smyslu, že je to vlastně odměna. Ovšem neaktivita byla považována za lenost.

Problém Ciceronových následovníků

Přestávka od občanských záležitostí, jak o ní hovořil Cicero, byla jistým problémem, které byl v kontrastu s negotia publica, tedy s účastí na občanských záležitostech republikánské aristokracie. Literární a filozofické činnosti na veřejnosti byly považovány za hodnotné činnosti, které měly výhodu „res publica“ – veřejnosti. Bylo to považováno za druh „zaměstnání“.  

Cato starší o stáří

V Cicerových Tuskulských rozhovorech je obsažena kapitola, nazvaná „Cato starší o stáří“ a myslím, že stojí v souvislosti s naším tématem za velké zamyšlení, bez ohledu na to, že nás dělí od protagonistů té doby velmi dlouhá historická doba. „Nejvhodnější zbraní stáří jsou svobodná umění a cvičení v ctnostech; kdo se v nich cvičil v každém věku, tomu po dlouhém a bohatém životě přinesou obdivuhodné plody nejen proto, že ho nikdy nepouští, ale v té nejposlednější chvíli života (i když tohle je nejdůležitější), ale také proto, že vědomí dobře prožitého života a vzpomínka na mnoho dobrých skutků je velmi příjemné. […]. Nemůže být každý Scipio nebo Maximus, aby mohl vzpomínat na dobývání měst, ne boje na pevné zemi i na moři, na války, které vedl, na triumfy.

Ale i stáří po životě prožitém klidně, čistě a důstojně může být pokojné a příjemné, takové, jaké podle toho, co jsme slyšeli, prožíval Platón, který zemřel v jednaosmdesáti letech při psaní, nebo Ísokratés, který, jak sám říká, napsal spis nazvaný Panathénáikos ve čtyřiadevadesáti letech a žil pak ještě pět let. Jeho učitel Gorgiás Leontýnský se dožil sto sedmi let a nikdy nepřerušilo svou badatelskou činnost, Když se ho kdosi ptal, proč chce být tak dlouho naživu, odpověděl: “Nemám důvod si stěžovat na stáří.“ To je skvělá odpověď, hodná vzdělaného člověka.

Hlupáci totiž připisují stáří své chyby, svou vinu. Nečinil to však ten […] Enneius:

Tak jako silný kůň, jenž v závodě olympijském se často vítězem stal, teď hoví si, malátný lety.

Čtyři obviněni, kvůli nimž se může stát stáří ubohé:

• Za prvé, že odvádí od činnosti
• Za druhé, že oslabuje tělo
• Za třetí, že připravuje skoro všechno o všechny rozkoše
• Za čtvrté, že nemá daleko k smrti

Cicero kontruje:

Stáří odvádí od činnosti

O jaké? Snad ne od té, k níž je zapotřebí mládí a jeho síly? Což není žádná veřejná činnost příslušející stáří, která by mohla být vykonávána duchem, i kdyby tělo bylo slabé? U Sparťanů jsou nejváženější úředníci nazýváni geronti, což znamená starci, jen starci tento úřad zastávají.

Stáří oslabuje tělo

Pokud se tvrdí, že stáří chybí síla, ta se od stáří ani nepožaduje. Proto je podle zákonů a zvyklostí náš věk osvobozen od úkolů, jejichž zvládnutí předpokládá tělesnou sílu, A tak nejsme nuceni nejen k tomu, co bychom nezmohli, ale ani k tomu ne, na co bychom ještě stačili. Proč by mělo být u starců nápadné, jsou-li na tom někdy se zdravím špatně, když se tomu nemohou vyhnout ani mladí lidé? Stáří je nutno klást odpor a jeho nedostatky vynahrazovat pílí. Je třeba bojovat proti stáří jako proti nemoci, hledět si zdraví, cvičit, ale s mírou, jíst a pít jen tolik, aby se síly obnovily, ne aby se ničily.

Staří připravuje všechno a všechny od rozkoše

Cicero praví: „Jak znamenitý dar nám tento věk poskytuje, jestliže z nás snímá to, co je v mládí nejhorší chybou! Vždyť tam, kde vládne milostná vášeň, není místo pro uměřenost, a vůbec království rozkoše se nemůže udržet ctnost.“

Stáří nemá daleko k smrti

„Zbývá nám čtvrtý bod,“ praví Cicero, „ který podle všeho nejvíc lidí našeho věku trápí a znepokojuje: přibližování se smrti, která nemůže být rozhodně vzdálena od stáři.“

Jak ubohý je stařec, který během celého dlouhého života nepochopil, že smrtí je nutno pohrdat. Jestliže smrt zabíjecí naši duši, je třeba nebrat na ni nebrat vůbec ohled. Jestliže odvádí naši duši někam jinam, kde bude trvat věčně, pak je třeba si ji dokonce přát. A nic třetího přece nelze najít …

Doba císařská

Po pádu římské republiky, v které jsme se výše chvíli kochali jejími učenostmi a názory v osobách jejich skvělých intelektuálů, nastává doba císařství. Císař Augustus změnil životní styl římské vládnoucí třídy. Tou velkou změnou byla „hromada“ volného času (Otium). Byli to bohatí lidé. Jejichž manželky psaly poezii ve zvláštních místnostech, věnovaly se výchově dětí a žili v nádherných rezidencích. Mohli si dovolit téměř všechno a patřili mezi velké vlastníky půdy.

Villa otium

Architekturu svých domů volili v řeckém stylu a objevují se vily Otium – vily volného času. Za dávných římských časů „Otium villa“ znamenala idealistické venkovské prostředí, které vyvolávalo mír, volný čas, jednoduchost a klid.  V takovém přírozeném prostředí lidé nabývali nové síly oproti životu v rušných městech se všemi podniky (negotia). A tak byly „villy ze zahradou“, „villy u moře“ – bylo spojováno s pojmem Otium. V místnostech takových vil bylo zařízení v řeckém stylu, která poukazoval na „ lepší svět“.

Římský básník za císařství, Statius píše o „Otium ville“, kterou má v plánu obývat po odchodu do Neapole: „Má zajistit mír, zahálčivý život ve volném čase, nerušený odpočinek a dostatek spánku. Žádné šílenství tržiště, žádné spory v příliš přísných zákonech.“

Nárůst seniorů (důchodců), stěhujících se do venkovských vil, byl obrovský. Venkovské vily se staly pro ně atraktivními. Práce ve veřejných funkcích byla nahrazena Otium Liberale (liberální volný čas), a ten byl zasvěcen čtení a psaní filozofických knih. Přínosná jednoduchost rustikálního venkovského života byla posílena intelektuální legitimitou – otium ruris – (venkovský volný čas). A to bylo i na podnět básníků Vergilia a Horatia, kteří zdařile básnicky popisovali způsob takového druhu života.

Ovšem, Senecova doktrína popisuje odchod z veřejného života jako kontemplativní život, který je chápán tak, v římské debatě, že jde o Otium (produktivní klidný čas), a později se objevil jako protiklad k Negotia.

To jsou některé z prvků Seneca doktríny De Otio :

1. ctnost, svobody a úvahy o štěstí.
2. vojenské zvyky
3. že ctnostný člověk vybere statio , určitého místa pro to nějaké „zaměstnání“.
4. Otium (pro volný čas) je stále Negotia (podnikání), i když člověk odstoupí z veřejné činnosti.
5. To, že ctnost osoby Otium, jako občana vesmíru, je pole pro výkon své funkce. 

Literatura:

Cicero, M.T. Tuskulské hovory.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet