Pan Adámek

Autorka článku: Irena Novotná Sedla jsem si za stůl a vzala do rukou připravené chorobopisy. Zatímco ona chystala všechny potřebné věci a mlčela, já jsem si četla o lidech, kteří byli na dnešní den objednáni ještě doktorem Zachariášem. Bylo jich osm.

Pět mužů a tři ženy, již starší lidé kolem sedmdesátky v domácí léčbě, po operaci žaludku, žlučníku, srdce, střev. Když jsem skončila četbu, narovnala jsem chorobopisy na hromádku podle abecedy.
„Zavolejte mi pana Adámka,“ řekla jsem sestře.
„Tady je zvykem …“ začala.
„Řekla jsem, zavolejte mi pana Adámka.“ Neřekla jsem to ostře, jen jsem to zopakovala a dala najevo, že nebudu s ní diskutovat. Udělal takovou zvláštní grimasu, otevřela dveře a zavolala: “Adámek.“
Pan Adámek šel těžce o holi. Vypadal špatně. Sestra stála u dveří a čekala, až k ní dojde. Vstala jsem, šla jsem mu naproti, pozdravila ho a představila se mu. Pomohla jsem mu do místnosti a posadila ho na židli.
„Už jsem si myslel, že je po mně ámen. A kde je doktor Zachariáš?“
„Odešel,“ řekla sestra úsečně.
„Aha, takže vy jste po něm,“ řekl a položil svou starou ruku na stůl.
„V noci mně to chytlo. Byl jsem doma sám, jen jsem se modlil, abych se dožil svítání. Dovezl mně soused.“
„Vy bydlíte sám?“

„Tak, sám. Mám ale nárok na péči, chodí mi uklízet a prát, takže po této stránce mi nic nechybí.“
Vyšetřila jsem ho.
„Vy si u nás poležíte, pane Adámku. Musíme vám to srdíčko pohlídat. Sestro, připravte ho na příjem.“
„Nejsou volná lůžka.“
„Něco se určitě najde. Mám to jít zjistit sama?“ nabídla jsem se, ale ona jen odfrkla a zmizela za dveřmi.

Pan Adámek se na mne díval svýma starýma očima, v kterých se odráželo utrpení prožité noci.
„Ona není zlá, nemyslete si. Je to hodná a obětavá ženská. Znám ji už pár let, co tu sloužil doktor Zachariáš. A výborná sestra. Jenže je asi naštvaná.“
„Proč myslíte?“
„On byl pan doktor moc pečlivý, a proto se znelíbil.“

Jeho reference však usekla sestra, která mi sdělila, že lůžko je připraveno.
„To je dobrá zpráva, sestřičko, připravte pacienta k hospitalizaci, prosím. Za hodinu se na něho půjdeme podívat. “
Když jsem ji oslovila „sestřičko“, tak její pohled změkl a dokonce se usmála. Když se vrátila, řekla mi, že je pan Adámek na kapačkách a usnul. Poděkovala jsem ji.
„My jsme s odchodem doktora Zachariáše nesouhlasili,“ řekla, když se vrátila. Neodpověděla jsem ji. Rozhodla jsem se, že si tu budu respekt vybojovávat jak mezi kolegy, tak i mezi pacienty. O špitální intriky se nebudu prostě zajímat, a basta.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet