Důchodce a duchovní život – Práce

Autor článku: František Benda Vše, čím se člověk zabývá od té chvíle, kdy je už schopen něco podniknout, lze nazvat prací. Už při pozorování malého dítěte, které si z kostek staví svůj první hrad, vidíme, jak se namáhá, aby vykonalo vše potřebné, neboť patrně už má nějakou představu, kterou chce uskutečnit. Sice zřejmě značně jednoduchou, ale má ji, a to dokonce vlastní. A toho se už nikdy nezbaví.

Převážnou náplní dětského života je hra. Dejme mu nějakou práci, a ono záhy odpadne. Chceme-li je na nějakém díle zainteresovat, třeba aby nám pomáhalo, musíme do této činnosti vmíchat prvky hry. Tehdy si bude ochotně hrát a současně se učit pracovat.

Pro nás z toho může vyplynout poučení, že nezajímavá práce unavuje. Nemá, čím by zaujala. Jestliže se této její nebezpečné stránce chceme vyhnout, musíme si na ní nějaký zajímavý rys najít. Situace se pak může dokonale změnit.

Hravost, která dokáže jakoukoliv činnost projasnit, není jen skotačení nebo ztráta času. Správně nasměrovaná může přivést k objevům nových, netušených stránek. To je ostatně podstatou jakéhokoliv experimentu. Při něm se nehledí ani na čas, ani na náklady, stejně jako při hře. Úspěch se zde dostavuje dost často teprve po nesmírném množství opakování. To opakování, jakkoli třeba zpočátku neúspěšné, se zdá nezbytné. Jako bychom se s každým dalším pokusem o vlásek přiblížili ke konečnému cíli. Pryč zde s předsudky a opatrnickým varováním. Cílem je přece objev něčeho nového, dosud neznámého. Výhoda negramotných je prý v tom, že se nemohou dočíst co všechno je nemožné, takže se jim něco z toho tu a tam přece jen může podařit.

Ať se už pustíme do čehokoli, vyskytne se otázka přesnosti provedení. Ta se různí podle charakteru díla. Cihlu nemusíme položit na milimetr přesně, kdežto při výrobě pístu do motoru by to bylo nepředstavitelně moc. Dodržovat určitý stupeň přesnosti je nutno při práci, kdežto v běžném životě to může i škodit. Hnidopiši nebývají z nej-úspěšnějších. Jistá blahovůle může prospívat, ale nesmí se zvrhnout v hrdopyšné bohémství. Míru jednoho či druhého si musí určit každý sám – podle toho se také dočká patřičných výsledků.
Elegantní metoda bývá střízlivá. Září z ní nadhled a disciplína. Předpokládá široký rozhled, ale přísný výběr. Ne všechno známé je použitelné. Ne vše, co by se mohlo, se smí.

Únavu, nezbytný doprovod a následek jakékoliv práce, úspěšně potírá změna. V přecházení z jednoho druhu práce na jiný, pokud možno odlišný, lze objevit onen prospěšný prvek hravosti. Také psychika si odpočine. Dokonce i nadšencům, vyžívajícím se na duchovním poli, se doporučuje nějaká manuální, s hmotou svázaná činnost – aby si při ní odpočinuli a osvěžili se jiným typem myšlení. Oblíbené je zahradničení nebo rybaření.

Ale ani práce se dřevem tu nepřijde zkrátka, a pak cokoli, co zaměstná více ruce než hlavu.
Mnohou prací a starostmi dokáže zatížit časem nahromaděný, případně neočekávaně zděděný hmotný majetek. Ten sice nežije zjevným, samostatným životem, ale zato vyžaduje soustavnou údržbu. Jinak zchátrá a rozpadá se. Údržba pak znamená zase práci. Řešením je buď jej zapojit do našeho života tak, aby si jaksepatří na sebe vydělal, nebo se jej jednoduše zbavit. To je ale velmi obtížné, zvláště pro starší lidi, kteří mají mnohé předměty spojeny s tklivými vzpomínkami a chtějí je mít stále kolem sebe. Pak jim ovšem nezbyde než o ně pečovat a stírat z nich pravidelně prach, případně se jim v bytě vyhýbat, neboť s lety jich nebezpečně přibývá.

Mnohý majetek a neustálá starost spokojenému životu neprospívají. Lačnému egu sice lichotí, co všechno dokážeme a jak mnoho čeho vlastníme, ale život to neprodlužuje. K tomu vede spíš klidné a bezkonfliktní prožívání.

Všeho se ale zbavit nemůžeme. U věcí, které považujeme za nezbytné, nebo alespoň prospěšné, se musíme smířit s tím, že nám život místo ulehčení také občas zkomplikují. Důležité potom je, čeho je více.

Lačné shromažďování, tolik příznačné pro mladý věk (kde je ostatně snadno zdůvodnitelné svou momentální prospěšností), už není tak zajímavé s přibývajícími lety. Kdo se nedokáže oprostit, musí nést následky. V přísloví „blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam to schová“ je velká moudrost.
Není pak divu, že celý život se musíme zabývat kompromisy.

Autor: František Benda, Foto: Internet